Historiografie křesťanství - tzv. dějiny spásy

KŘESŤANSTVÍ – „DĚJINY SPÁSY“

Zatímco antičtí historiografové si nedovolují čtenáři říkat, jak by měl správně žít, ve středověku do historiografie proniká morální prvek. Poučení je implicitně vyloženo. V centru pozornosti stojí Bible, která je v pramenech citována a interpretována, dějiny se stávají dějinami spásy – události jsou rámovány stvořením světa a druhým příchodem Krista. Je jasné, že ony počátky křesťané převzali od Židů a jejich knihy vymezili vůči svým knihám označením Starý zákon. Převzali také hebrejskou kauzálnost dějin: následování Boha je provázeno požehnáním, neposlušnost trestem.

Historiografové hledají kontinuity a evergreenem středověku se stává teorie translatio imperii – střídání vlád či předávání světové vlády na jednotlivé říše. S teorií stojící na základě Danielova proroctví přichází jako první Pompeius Trogus. Čtyři říše tvoří: Asyřané, Řekové, Peršané a celek uzavírá (svatá) říše římská. Jednotlivé říše ale u autorů nejsou shodné – někdy např. také říše médská, ostatně ani počet ne, ze čtyř může být říší šest.

Josephus Flavius

• Válka židovská – nový způsob datování od vtělení

• „osud Židů závisí na dohodě s Římem“

Eusebios

- jako první píše dějiny církve, žel velmi selektivním způsobem, vybírá jen co je k užitku

- formálně se jeho práce nedá s antikou vůbec srovnat, jeho práce sleduje jen jednu linii

Augustinus

• klasické dějiny spásy, které jsou nadřazeny dějinám politickým: „Křesťanské naděje se nesmí stát závislé na žádném politickém státě.“

• De civitas Dei – jde o nalezení harmonie mezi civitas dei (obec Boží – neznamená církev) a civitas terrena (pozemský život), jde o prostupování, nikoli o antagonismus

• absolutní změna vnímaní historie, dějin: „historie je zřízením Božím“, Bůh zjevuje pravdy, člověk se nepoučuje ze svých chyb, tedy ani z historie

Raně křesťanská díla jsou velmi eschatologická a čekání na opravdový svět degraduje přítomnost. Dějiny spásy se stávají univerzálním výkladem. Autorů více, ale kromě Augustina de facto žádný významným novátorem, po stránce formální nesrovnatelné s antickou hg. Zájem o komparativní dějiny získává jediný cíl: určit přesné datum narození Krista. S krizí církve v pozdním středověku trpí také církevní historiografie a oživení zaznamenává až v době raného novověku.

Velkolepým dílem protestantské historiografie jsou Magderurské centurie – první historická kolektivní práce. Stejně tak katolíci vydávají řadu prací svého vyznání: Acta sanctorum – monumentální dílo Jesuitů o životě svatých, 1. svazek dokončil belgičan Jean Bolland – řazení členů dle církevního kalendáře. Nástupcem Bollanda velmi kritický Daniel Paperbroch, dílo vychází postupně v 17. a 18. století.