Proměny útvarů moci

Proměny útvarů moci

Církevní moc

• poměr středověké církve a státu často znamenal napětí dvou mocí. Středověk je charakteristický střetáváním papežství a císařství. Nebyly tyto spory z dlouhodobého hlediska ve prospěch evropské společnosti? Neučila se na nich jisté toleranci, pluralitě, soužití (husitství, reformace)?

• nejdůležitější činitel středověku vycházející z křesťansko-latinské tradice => nadvláda církve byla dána svou duchovní, mravní a kulturní silou. Moc církve jako instituce (jednotlivců) nebo síla Bible a víry?

• papežové se považovali nejen za nástupce sv. Petra, ale i za opravdové nástupce římských císařů, křesťanství se podařilo v období od 6. do 8. století udržet upadající barbarskou společnost, která směřovala k návratu k protohistorickému období. Zachovala kontinuitu západoevropské kultury, stala se pevným politickým a ekonomickým systémem.

• boj o moc a vliv mezi západní a východní církví, 1054 schizma, zásadním bodem boj o investituru!

• kontrola, cenzura, vzdělanost => ovládání

• Řehoř Veliký – prosazuje primát římského biskupa oproti jiným biskupstvím

• konciliarismu X nejvyšší papežské autoritě

• vliv koncilů na křesťanský svět

• „…kostelní věž, dříve zcela samostatný objekt, si církev také přisvojila jako lehko srozumitelný symbol moci a jako svědectví, že území, pokud jen možno uslyšet hlahol zvonů, má podléhat církevní moci.“ (Jiří Bílý: Trojí lid)

Ideologická + politická moc:

• Komunistické režimy (ortodoxní komunistické diktatury) – jde o vládu úzké skupiny lidí nebo jednotlivce (diktátora), který je údajným zástupcem proletariátu. Ideologickým základem takových režimů bývá nějaká modifikace marxisticko-leninského učení (např. maoismus). Mezi země s komunistickými režimy počítáme v současnosti především Korejskou lidově demokratickou republiku, Čínu a Kubu.

• Socialistické režimy – významnou roli hraje komunistická (dělnická, socialistická) strana a systém kolektivismu. Pro tyto státy je typické potlačování lidských práv, omezování trhu, rozsáhlé zásahy státu a rozsáhlý státní sektor. V současnosti zřejmě nenajdeme žádný typický socialistický režim, v minulosti to byly některé mírnější režimy ve východním bloku, například Maďarsko nebo Polsko v 80. letech 20. století.

• Systémy založené na myšlenkách a principech volného trhu, individuální svobody a odpovědnosti – dnes hovoříme o tzv. demokratických státech, dříve se označovaly jako kapitalistické nebo buržoazní režimy.

• Náboženské ideje – například islámské státy založené na tradičním právu šaríja. Systémy kombinující různé prvky – do této skupiny můžeme zařadit pragmatické autoritativní režimy nebo tzv. korporativistické režimy (např. Mussoliniho typ fašismu). V současnosti do této skupiny řadíme také některé státy s komunistickým režimem a tržními prvky – Čína, Laos, Vietnam.

• Ostatní absolutistické režimy – jsou většinou založeny na nedotknutelnosti vládce. Označují se také jako absolutistické nebo autoritativní režimy. Ke současným státům s absolutistickými režimy patří například Saudská Arábie, ke státům s autoritativními režimy například Bělorusko. Z historie si dosadíte ad libitum.

• Jiné mocenské ideologie – například rasismus (apartheid), fašismus, kastovní systém apod. V současnosti se netkáme s typickým představitelem tohoto směru. V minulosti šlo například o Jihoafrickou republiku, Chile nebo Kambodžu. Existují ovšem některé státy, které částečně diskriminují vlastní obyvatelstvo minoritních národů, například omezování občanů hlásících se k ruské národnosti v Lotyšsku nebo Estonsku. Jistě by bylo dobré zaměřit se na mocenskou politiku Ruska zejména v poválečném období.

• Ultraliberální až anarchistické systémy – založené na teorii absolutní svobody, stát jen formální složka, veškerá moc v rukou lidí (=> nereálné, neboť to většinou vede k chaosu = např. různé „lůzovlády“)

• Whigové, toryové, liberalisté, konzervativci, Labor party, Staročeši, Mladočeši, ČSSD (spor o Lidový dům za 1. rep.), Komunistická strana, Národní fronta, Národní socialisti, Lidovci… Politická strana je organizace, která se snaží získat politickou moc uvnitř vlády, aby s podporou části populace měla přístup k polit. respektive státní moci. Vláda jedné strany, dvou (bipartice), opozice, koalice (1. republika), svou roli začínají hrát od počátku 19. století.