10. Emancipace novodobého českého národa a úsilí o česko – německé vyrovnání v dlouhém 19. století.

10. Emancipace novodobého českého národa a úsilí o česko – německé vyrovnání v dlouhém 19. století. Peripetie úsilí o prosazení historického státního práva. Idea slovanství v procesech formování novodobého českého národa.

• V rámci emancipace Češi usilovali o jazykové zrovnoprávnění a obrodu jazyka. Jazyk se stal prostředkem emancipace českého národa, politikum. Krom něj zde vyvstala potřeba zdůraznit význam a svébytnost českých zemí, aby v rámci centralizace a unifikace monarchie nebyla ztracena česká identita, tradice a kultura, což se projevilo v návratu ke slavné minulosti Českého království.

• Programem Jungmannovým (cca 1805) byla Herderova romantická vize národa jako 1 lidu, 1 země a 1 jazyka. Čeština měla být jako jazyk většiny obyvatel Českých zemí, nadto historicky užívaný, tím hlavním. Němce viděl jako hosty v Českých zemích. Skupina českých vlastenců byla až zhruba do 20. let poměrně malá, jednou z nejvýznamnějších osobností zde byl právě Jungmann, mnoho z nich však česky umělo jen málo.

• Řada vlastenců se věnovala sbírání historických památek, což podporovala i Museum Království českého, dále pak aktivitám spojeným s rozvojem jazyka, tj. například sbírání lidové slovesnosti. V rámci tohoto byla v 1. čtvrtině 19. století vyhotovena i dvojice rukopisů, totiž královédvorský a zelenohorský. Cílem těchto rukopisů bylo dokázat, že česká literatura a kultura mají skvělou a starobylou tradici. Vlastenci byly tyto rukopisy přijaty až s nekritickým nadšením.

• Dále pak se v této době začala rýsovat idea Slovanství, neboť slovanské národy tvořily v monarchii převahu, mimo ni pak byla pozornost orientována k Rusku, jedinému nezávislému a navíc silnému slovanskému státu. Panslavismus však představoval pro rakouské úřady nebezpečné nacionalistické hnutí, proto byli příslušníci toho prvotního českého národního hnutí sledováni. Panslovanská aktivita vyvrcholila Slovanský sjezd v Praze v roce 1848. Na sjezdu se probírala celá řada témat, tehdy slovanské národy tížící; kromě rakouských Slovanů přicestovali také i zástupci Ruska. Z těch hlavních otázek se do popředí dostalo to, jak čelit pangermanismu a jak uplatnit právo na sebeurčení národů. V českém prostředí byla populární idea, že Slované mají být zastřešeni nejmocnějším příbuzným státem, tedy Ruskou říší. Aktivity požadující prosazování zájmů slovanských národů v rámci Rakouska později oslabovaly a do popředí se dostal další proud, austroslavismus. Na jeho úspěch měl především vliv ten fakt, že celá řada lidí, která původně prosazovala myšlenku sjednocení Slovanů pod ruským carem, po návštěvě Ruska pochopila kulturní odlišnost střední i východní Evropy a hledala umírněné a politicky průchodné řešení, ovšem bez potřeby rezignovat na vlastní ideály.

• Od 30. let 19. století se koncipovala nová skupina obrozenců, spojená se jmény Tyla, Sabiny, Máchy či následně Riegera a Palackého, pro kteroužto byla otázka národního hnutí do značné míry otázkou politickou, jakkoliv se přitom tvářilo hnutí jen jako kulturní. Této skupině se již dařilo více do těchto myšlenek zapojovat veřejnost (hlavně tedy měšťanstvo), především díky rostoucí činnosti literární, často publikované v řadě časopisů (z nichž vícero bylo založeno v této době, za tímto účelem). Známé pak bylo především vydavatelství Matice česká.

• 40. léta byla ve znamení publicistického prosazování českého jazyka a jeho postavení, dále vztah Čechů k němčině a Němců k české zemi, tedy obhajoba potřeby o zrovnoprávnění obou zemských jazyků. Co se týče vzájemného soužití Čechů a Němců, zde byly snahy o nekonfliktní soužití (lze říct koncepce Brudervolk), ostatně v revolučním (1848) Svatováclavském výboru byli zastoupeni i Němci.

• Celkově zde byly 3 koncepce řešení otázky vztahu národa a českého státu, první prosazovala česko-německou společnost spjatou ve vícenárodní český stát, další spočívala na myšlence důkladné emancipace českého národa, jako nositele české státnosti, třetí pak, prosazovaná hlavně německy mluvícími Čechy, řadila Čechy do německého národa, s přihlédnutím na jazykovou odlišnost. Němci nás považovali, dle přirozeného, historického práva za česky mluvící obyvatele Německa, navíc - proč nebýt součástí liberálněji uvažujícího Německa?, což nám Palacký svým dopisem Frankfurtskému sněmu (1848), kdy se přiklonil jednoznačně k Rakousku, pěkně posolil - zde onen zhoubný počátek rozkolu! Od této doby se začaly národní zájmy Čechů a Němců rychle rozcházet, nadějná sbratřovací mše se bohužel ke konci rozešla směr dům Windischgrätzových, čímž vypukly boje o Prahu.

• Zlomový okamžik nastal v letech 1848-49, během revolučního hnutí. Národní hnutí se od této doby přesunulo i s řadou svých představitelů na půdu politiky - stalo se záležitostí vznikajících politických stran.

• Po pádu absolutismu 1860 dochází k rozvoji české kultury a společenského života, roku 1861 začaly vycházet Národní listy (František Ladislav Rieger, František Palacký, bratři Grégrové). V letech 1859–1874 vycházel Riegerův slovník naučný. V 60. letech vznikaly různé spolky: Sokol – M. Tyrš, J. Fiegner (heslo: Tužme se!); Hlahol (pěvecký spolek) – B. Smetana; Umělecká beseda (*1863); Americký klub českých dam (* 1865), jehož úkolem bylo vzdělat ženy. Palacký, František Ladislav Rieger a další v 60. letech intenzivně zabývali modifikací národního programu českých zemí. Pod vlivem událostí předchozích let i dění v Uhrách byl opuštěn federalismus na národnostním základu. Nahrazen byl snahou o federalismus na základu historických zemí. Česká politika roku 1863 zahájila „pasivní rezistenci“ = neúčastnila se zasedání říšské rady a sněmů (kvůli únorové ústavě). V 60. letech dochází k polarizaci české politiky (zastánci pasivní rezistence = staročeši (Palacký, Rieger) reprezentovali liberálně konzervativní síly × mladočeši (Grégr, Sladkovský) reprezentovali radikálně demokratické síly). Roku 1865 vychází Palackého spis „Idea státu rakouského“, v němž Palacký prohlašuje, že Rakousko má perspektivu jedině tehdy, bude-li federalizované. Jinak podle Palackého zanikne (ztratí oprávněnost k existenci). Zde zmíněný federalismus byl již historicko-právní.

• Po roce 1867 Češi nesouhlasili s dualismem (považovali to za opomenutí českých práv). Po oficiálním vyslovení nesouhlasu byl český zemský sněm rozpuštěn a v nových volbách vláda protlačila k vítězství ústavověrnou část velkostatkářské kurie (ta se dělila na část ústavověrné šlechty a historické šlechty, ústavověrná byla provládní). Češi přešli do totální rezistence, vůči radě i zemskému sněmu. Vznikaly tábory lidu (na Řípu,…). Roku 1867 byly převezeny české korunovační klenoty z Vídně do Prahy; císař souhlasil, že se nechá korunovat na českého krále (nestalo se tak). Byl oživován panslavismus (Palacký a Rieger se účastnili Národopisné výstavy v Moskvě – tzv. „pouť do Moskvy“). Roku 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Česká politika usiluje o česko–rakouské vyrovnání (1870 podán návrh – tzv. fundamentální články). Roku 1871 tento návrh němečtí liberálové odmítli a panovník pod jejich tlakem ustoupil.

• Koncem 80. let roste kritika politiky staročechů ze strany mladočechů. Roku 1882 byla rozdělena pražská Karlo-Ferdinandova universita na část českou a německou. Roku 1890 staročeši na výzvu Taaffeho začali jednat s německými liberály bez účasti mladočechů o národnostním vyrovnání (návrh punktace – rozdělení našeho území na jazykové oblasti české a německé). Tento návrh však vyvolal velký odpor u mladočechů i široké veřejnosti a společně s jeho nepřijetím končí též staročeši. Roku 1891 staročeši u voleb propadli.