7. Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

7. Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

• Počala roku 1820 revolucí v Království obojí Sicílie, kdy členové tajných spolků (karbonáři) vyvolali povstání a donutili krále Ferdinanda IV. přísahat na ústavu. Revoluční hnutí se objevila i v řadě dalších evropských zemí - ve Španělsku, Portugalsku, dále francouzská revoluce červencová, v prostoru německém, v rakouském Nizozemí, či v Polsku (případně i ruské povstání Děkabristů roku 1825). Vlna hnutí za národní samostatnost proběhla i na Balkáně (např. Srbsko), především v Řecku proti turecké nadvládě 1821-1829, které díky sympatiím a podpoře celé Evropy vyhrálo a 1830 bylo uznáno samostatným státem.

• V Itálii: Roku 1820 se v Království obojí Sicílie a sardinském království se karbonářům podařilo rozdmýchat revoluci, cílem revolucionářů bylo sjednocení a italská nezávislost. Za přítomnosti Ferdinanda IV. na kongresu v Opavě a následně Lublani dostalo proti revolucionářům oprávnění zasáhnout Rakousko, jenž je v rychlém tažení roku 1821 po dobytí Neapole porazilo. Ve 30. letech potom došlo k povstáním menšího rozsahu, taktéž snadno a rychle potlačeným.

• Když se ve Španělsku roku 1814 opět vrátil na trůn Bourbon Ferdinand VII., který obnovil absolutismus a zrušil liberální ústavu (1812), a veškerá politická moc se vrátila do rukou prvních dvou stavů, začal zesilovat hospodářský úpadek země, v důsledku navíc provázený ztrátou koloniálního panství, jehož následkem roku 1820 vypukla revolta mezi vojskem určeným k odplutí do vzbouřených kolonií. V letech 1821 až 1823 se dostali k moci liberálové, zavádějící změny ve prospěch lidu. Události ve Španělích ovšem upoutaly pozornost Svaté aliance, která pověřila 1823 Francii intervencí, kterážto byla záhy rychle a efektivně provedena. K moci se dostal opět Ferdinand, s revolucionáři bylo rychle zatočeno, a vše se radostně vrátilo do starých dobrých absolutistických kolejí. Ve vedlejším Portugalsku byla roku 1820 vyhlášena konstituční monarchie, která nakonec po různých třenicích, bez jakéhokoliv zahraničního zásahu, zůstala zachována.

• Francie: Nespokojenost s restaurovanou bourbonskou politikou, jíž ztělesňoval Karel X., vyvrcholila po vydání Ordonancí ze Saint Clouds (omezení svobody tisku, cenzura, rozpuštění parlamentu, vypsání nových voleb) tzv. Červencovou revolucí, která po krátkém trvání (3 dny, král hned utekl) zavedla konstituční monarchii v čele s Ludvíkem Filipem Orleánským z vedlejší větve Bourbonsko-Orleánské, který vládl až do února 1848 (postupem času se totiž vcelku vzdálil od svého původního liberalismu).

• Roku 1830 povstala původní rakouská část Království spojeného Nizozemí, proti Nizozemí, v němž neměla rovnoprávné postavení - oproti jiným revolucím 1830 však zaznamenala úspěch, a za souhlasu Fr a VB (1830 - Londýnská konference) se stala Belgií - nezávislou konstituční monarchií.

• Ve 20. letech v Německu sjednocení v nedohlednu, řada knížat zde slíbila 1815 zavést demokratické ústavy, což se ve většině případů nestalo, což vyvolávalo nespokojenost středních vrstev obyvatelstva, zakládány studentské spolky. Jejich činnost byla občas až revolučně-radikální, což Metternich s Pruskem nenechali bez odezvy, následovaly zákazy těchto spolků, zatýkání, atd. Toto ochromení liberálního myšlení zde, trvalo až do 30. let, kdy červencová revoluce v Paříži dala podnět obdobným povstání ve větších německých městech, požadovány ústavy, občanská práva a svobody, volalo se po sjednocení. Ústavy dány, ale jinak povstání nedosáhla vytyčených cílů, následně Spolkový sněm opět omezil svobodu tisku a shromažďování.

• Roku 1830 vypuklo v Polsku protiruské povstání, povstalci obsadili Varšavu, prohlásili cara za sesazeného a sestavili si prozatímní vládu. Polské jednotky dosáhly řady úspěchů, avšak roku 1831 byly poraženy v bitvě u Ostroleky a záhy byla dobyta i Varšava. Následovala hromadná migrace Poláků na západ (mimo jiné právě přes České země, kde se jim řada našich vlastenců, často studentů snažila všemožně tajně pomáhat).

• Liberální částí Evropy se stal západ, Rusko, Rakousko a Prusko představovaly konzervativní monarchistické celky - pomalu docházelo k rozpadu Svaté aliance.