24. Historie diplomatiky a základní edice diplomatického materiálu

24. Historie diplomatiky a základní edice diplomatického materiálu

• historie diplomatiky byla zprvu praktického rázu, ale již v samotných počátcích lze sledovat, že diplomatika spěje i ke kritickému zkoumání, zjišťování pravosti a nepravosti listin

• zprvu do zjišťování pravosti a nepravosti listin přistupovaly nejvíce, ale souviselo to i s tím, že samy vytvářely mnoho tohoto materiálu, začátky jsou již od 10. století

• ve 12. – 13. století za papeže Inocence III. (1190 – 1216)byla vydána pravidla pro zkoumání: listina- psací látka, pečeti, písmo = vnější znaky a listina se měla skládat z takových částí, což bylo jištění obsahem

• k prohloubení studia diplomatického materiálu dochází za období humanismu (renesance), první studie byly od Francesco Petrarcy a Lorenzo Valla- napadl listinu Konstantinova donace ze 4. stol. - ve skutečnosti je to falzum z pol. 8. století

• v 16. – 17. století – období tzv. bella diplomatica, což byly listinné války vedené na obranu práv listin, zajišťovaných často nepravými listinami feudálními, existovaly zde dva směry:

• bella diplomatica forensia – hospodářské listinné války, což znamená, že bylo napadeno nějaké privilegium někoho, v roce 1672 Hernand Conring: Censura diplomatis – o sporu města Lindau s klášterem na Bodamském jezeře, srovnal pravou listinu se zpochybňovanou, použil tudíž první metodicky správnou cestu ke zpochybňování a určení pravosti

• bella diplomatica litteraria – existence dvou řádů – Antverpští jezuité = Bollandisté (dle Jeana Bollanda), kteří vydávali Acta sanctorum, quoquod in toto orbe collunctur – což jsou životopisy svatých, kriticky a pečlivě zpracovány, řazeny podle svazků a svátků, vydávaly se svazky celé 17. stol., někdy však zde byly nepřesnosti např. o Janu Nepomuckém- chybná datace smrti a na konci každého svazku byla vždy jedna chyba naschvál, pozorovaly legendy kritickým okem!, a v osobě Daniela Papebrocha: Propylaeum antiquarim circa veri ac falsi discrimen in vetustis membranis – odmítnutí nejstarších benediktinských legend, napadení všech listin benediktinského opatství zroku 1675 a druhým řádem byly Francouzští benediktini – ti měli spoustu fanatických světců a legend o nich, nazývali se Maurini dle kongregace sv. Maura, vydával Acta sanctorum ordinis sancti benedicti a zase naopak Jean Mabillon svým dílem z roku 1681 De re diplomatica libri VI., který obhájil všechny napadené listiny, věnoval se zde paleografii, psacím látkám, velikosti a formátům písma, avšak to byly pouze královské listiny a stal se tak zakladatelem diplomatiky jako historické vědy oproštěné od aktuálních dnešních otázek a položil i základy diplomatické metody

• v letech 1750 – 1765: Christian Fr. Toustain a R. Fr. Toustain, oba dva se zabývali papežskou kanceláří

• v 18. století- se prakticky nikam nepokročilo, diplomatika živoří, žádné nové objevy v bádání i přes vznik všelijakých možných prací, jmenujme alespoň (jedno jméno nás už nezabije či dvě, když je jich tam stejně jak nasere ) Johann Christoph Adelung a Anton Rudolph- třídily materiál podobně jako Linné, avšak tento způsob se opustil

• Scipione Maffei zpochybnil názor o národních písmech a dokázal přesný opak o latinském okruhu

• Bernard Montfaucon: Paleographia gracca z roku 1708 o řeckém okruhu

• také v 18. mnoho soukromých archivů, ztráta listin, nedostatek přepisného materiálu

• v 19. století došlo k mnoha změnám, zejména zpřístupňováním materiálu a vytvářením edic a i vliv německého edičního podniku Monumenta Germanie Historica (zal. 1819) a francouzské školy listin École de Chartes (zal. 1821)- která jako první z nich shromáždila materiál ve větší úplnosti, byla jako škola pro archiváře, byla souběžně doplňována dílem Johanna Friedricha Bohmera a jeho nástupců, zvaných Regesta imperii

• k zásadním změnám v metodice došlo v 2. pol. 19. století a jsou spojeny se jmény Theodora von Sickela a Juliuse Fickera, Ficker – právní historik, zabýval se obsahem písemnosti a jejím právním dopadem, a každá listina je individuální samou pro sebe a takto též musí být vysvětlována, vydal Edice papežských formulářů – nejvýznamnější věc co vydal, Sickel – odpůrce Fickera, jiný pohled na listiny, čím je psáno, linkování, na čem je to napsáno a sledoval významu vnitřních a vnějších znaků listin, působil na institutu Institut fur Osterreichische Geschicht forschung (1854) a vydal základní poučky: 1) Pokud máme více listin, které jsou psány stejným písařem a pocházeli od jednoho vydavatele pro různé příjemce (vydavatelské vyhotovení) jsou listiny nepochybně pravé 2) Více listin psaných stejnou rukou od více vydavatelů pro 1 příjemce můžou být, ale také ne, pravé, jeho nejznámějším dílem je Monumenta graphica medii aevi

• v 70 letech 19. století – zpřístupněny Vatikánské archivy, vydávání edic z papežské kanceláře, edice Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia – váže se k čekým dějinám pro léta 1342 – 1431, začátek edice je nástup papeže Klementa VI. Končí Martinem V., vydavatelem byl Jaroslav Eršil, Philippus Jaffé – zakladatel edice Regesta pontificum Romanorum – má reges, poznámky, text listiny, spodní poznámky

• v 20. století došlo k rozšíření zájmu na různé kategorie středověkého materiálu, především úřední a veřejné knihy (pro listiny s právní povahou vyplynula řada prací od Heinricha Brunnera) a z dalších co vydávaly nejrůznější soupisy s přehledy urbářů, atd. byli Edmund E. Stengl a Alphons Dopache

• mezi dvěma válkami působili autoři Heinrich Otto Meisner a Lothar Gross, kteří vytvořili základní postupy pro postupy zpracování novějších materiálů

• dnes se diplomatika latinská dělí rámcově na čtyři základní časové periody:

• doba antická – zhruba do sklonku 5. století

• doba středověká – je rámcově ohraničena lety 500 – 1500 (v našem prostředí je terminus ad quem r. 1526) a případným mezistupněm je rok 1200

• doba novověká – od počátku 16. století do počátku či poloviny 19. století

• období nejnovější – od poloviny 19. století do současnosti

• k dělení lze užít i další aspekty podle teritoriálního dělení (diplomatika česká, polská,atd.) anebo dospět k diplomatice institucionální