Diskuze v sociálních vědách od roku 1945 do současnosti

DISKUSE V SOCIÁLNÍCH VĚDÁCH OD ROKU 1945 DO SOUČASNOSTI

• Tři faktory, které měly na vývoj sociálních věd podstatný vliv: nárůst ekonomického potenciálu USA, nárůst světové populace a produkční kapacity vůbec, kvantitativní a prostorové rozšíření vysokoškolského systému po celém světě = znásobení počtu profesně připravených sociálních vědců

• K tomu: „Naprostá ekonomická převaha USA během 15 až 25 let po druhé světové válce znamenala, že sociálněvědní bádání bylo v dosud nebývalé míře provozováno, aspoň po určitou dobu, zejména v severoamerických institucích. To mělo přirozeně vliv na to, jak sociální vědci definovali své priority. Politické prosazení mimoevropských národů pak na druhé straně znamenalo, že mnohé předpoklady sociální vědy začaly být zpochybňovány odkazem na to, že odrážejí politické prostředí období, které již skončilo nebo přinejmenším končí.“ (44)

• V důsledku studené války vzrostly investice do vědy, které se částečně přenesly i na vědy sociální (45)

• Rozdělení sociálních věd do roku 1945: „V systému vědních oborů byly ustaveny tři jasné dělící čáry, které strukturovaly sociální vědy na sklonku 19. století: rozhraní mezi studiem moderního, civilizovaného světa (historie plus tři nomotetické sociální vědy) a mezi studiem nemoderního světa (antropologie plus orientalistika); v rámci zkoumání moderního světa pak rozhraní mezi studiem minulosti (historie) a současnosti (nomotetické sociální vědy) a v rámci nomotetických sociálních věd ostré rozhraničení mezi studiem trhu (ekonomie), státu (politologie) a občanské společnosti (sociologie). V období po roce 1945 byla každá z těchto dělících čar zpochybněna.“ (45-46)

• Nejzásadnější akademickou inovací bylo pravděpodobně zavedení „územních studií“, objevující se ve Spojených státech za druhé světové války: „Územní studia se měla stát platformou jak pro rozvoj vědní, tak výuky, místem, kde se setkávají badatelé – zejména z různých sociálních věd, často ale také z humanitních oborů a příležitostně dokonce z některých přírodních věd – na základě společně sdíleného zájmu zabývat se daným ,územím‘ (nebo jeho částí) v rámci svého oboru. Územní studia byla z principu ,mnohooborová‘.“ (46-47)

• Územní studia tak do značné míry „smazala“ institucionální rozdělení vědění v rámci sociálních věd (47-48)

• Navíc se historikové a nomoteticky orientovaní sociální vědci poprvé začali zabývat ne-evropskými územími, což bylo doposud vyhrazeno orientalistům a etnografům
  (48)

• z toho pak jako důsledek: „Během dvou desetiletí se antropologové začali zříkat etnografie jako aktivity, jíž se definovali, a hledali pro svůj obor alternativní zdůvodnění. Orientalisté šli ještě dále: vzdali se svého názvu a přešli porůznu na katedry historie, filozofie, klasických studií a religionistiky, nebo na nově vytvořené katedry regionálních kulturních studií, které se zabývaly současnou kulturní tvorbou, ale i texty, jež byly tradičně předmětem zájmu orientalistů.“ (48)

• toto rozšíření „dosahu“ sociálních věd mimo západní svět vyvolalo např. následující otázky: jsou nalezené zákonitosti platné i mimo západ (nomotetické sociální vědy): má Afrika dějiny, nebo mají své dějiny pouze „historické“ národy (idiografická historie) ?(49)

• v 60. letech prohloubení spolupráce mezi historií a sociální vědou: dosavadní koncentrace historie na politické dějiny, na studium událostí, jednotlivců a jejich motivů, měla být prolomena připojením sociální a ekonomické historie jako klíče k pochopení obecných procesů a struktur (longue durée) (50-51)

• to se projevilo mj. např. v tom, že historikové začali používat „hromadná data“ – např. registry sňatků, volební výsledky nebo daňové doklady (51)

• rostoucí nesouhlas s „historickým“ paradigmatem, které zdůrazňovalo hermeneutické přístupy a jazyk, jenž má být co možná nejblíže k pramenům (52)

• tzv. „historická sociologie“: kritika ahistoricismu v sociologii, zaměření nikoliv na testování, modifikaci a formulaci obecných zákonitostí, ale spíše užití obecných pravidel k vysvětlení komplexních a měnících se jevů. Toto zvláště v 60. letech: kritika „hlavního proudu“ sociálních věd s tím, že tyto zanedbávají centrální úlohu sociální změny, kritika aplikace západních konceptů na analýzu odlišných jevů a kultur (53)

• v důsledku toho pak sbližování „historických sociologů“ a strukturalisticky orientovaných historiků v 70. letech (54)

• v 50. letech zformování politické a ekonomické sociologie jako standardních subdisciplín sociologie (54)

• postupně začalo docházet k rostoucímu překrývání jak v předmětu tak v metodologii tří nomotetických sociálních vět, což se týkalo jak hlavního proudu tak kritického směru (55)

• nomotetické sociální vědy přijali ideál univerzality přírodních věd: „Jako model byly vzaty přírodní vědy, což vedlo ke vzniku tří druhů předpokladů, jež, jak se ukázalo, nebylo možné splnit tak, jak to stanoví univerzalistická formule: byly to předpoklad predikce a předpoklad řiditelnosti, jež se oba opíraly o předpoklad kvantifikovatelné přesnosti. Zatímco v oblasti, kterou si rozdělily humanitní obory, se předmět zájmu odvíjel od subjektivních preferencí výzkumníka, utvářely se nomotetické sociální vědy na předpokladu, že sociální výsledky mohou být měřeny a že na samotných měřeních se lze shodnout.“ (58-59)

• sociální vědy jsou charakteristické mj. tím, že zde předmět výzkumu (lidé) může vstupovat do interakce s výzkumníkem – univerzalistický nárok sociálně vědných poznatků zpochybněn např. z feministických pozic (59)

• k tomu: „Skepse ohledně schopnosti sociálních věd nepředpojatě interpretovat lidský svět předcházela jejich institucionalizaci a byla vyjádřena v pracích významných západních intelektuálů od Herdera a Rousseaua po Marxe a Webera. Časté a běžné znevažování těchto vědních oborů jako evropocentrického/mužského/buržoazního snažení je do určité míry jen opakováním dřívější explicitní či implicitní kritiky, kterou formulovali jak ti, kteří tyto vědy sami provozovali, tak ti, kteří stáli mimo ně; dřívější kritika však byla většinou přehlížena.“ (59-60)

• souhrnně k různým formám zpochybňování nároku na univerzalitu sociálních věd: „Kritikové tvrdili, že sociální věda je ve skutečnosti omezená. Kritiku vyslovovali představitelky feminismu, odmítající mužskou orientaci těchto věd, různé skupiny namítající proti jejich evropocentrismu a později četné skupiny, které zdůrazňovaly ještě další předpojatosti zabudované do předpokladů sociálních věd. Tyto argumenty měly téměř shodnou formu, i když v historických detailech se lišily: prokazování reálné předpojatosti, tvrzení o vlivu této předpojatosti na volbu témat výzkumu a zkoumané předměty, obvinění týkající se historicky úzké sociální základny, ze které výzkumníci pocházeli, zpochybňování epistemologické opory analýz.“ (62)

• universalismus a moc: „Univerzalismus byl kritizován jako skrytá forma partikularismu a jako takový považován za utlačující. Některé věci jsou bezpochyby všeobecně pravdivé. Problém spočívá v tom, že ti, kteří mají sociální moc, mají přirozený sklon považovat běžnou situaci za všeobecnou, neboť jim přináší prospěch. Definice univerzální pravdy se tedy mění se změnami v mocenských konstelacích.“ (66)

• celkově: „Otázka, před kterou stojíme, spočívá v tom, jak otevřít sociální vědy, aby mohly adekvátně a plně reagovat na oprávněné námitky z omezenosti, a tak ospravedlnit požadavky na všeobecnou relevanci, aplikovatelnost či platnost.“ (67)

• závěr:„Vycházíme z velmi silného přesvědčení, že určitý druh univerzalismu je nutným cílem diskursivního společenství. Současně uznáváme, že každý univerzalismus je historicky podmíněný v tom smyslu, že vytváří prostředí a prostředky přenosu a tím i podmínky pro intelektuální diskusi, čímž se stává zdrojem intelektuální moci. Dále uznáváme, že každý univerzalismus si sám dává odpovědi a že tyto odpovědi jsou v určitém smyslu určeny povahou vládnoucího univerzalismu (univerzalismů). A domníváme se, že je důležité přijmout koexistenci různých interpretací nejistého a složitého světa. Pouze pluralita univerzalismů nám umožní pochopit bohatost sociálních zkušeností, ve kterých jsme žili a žijeme.“ (67-68)

• vývoj přírodních věd jakoby směrem k sociálním, jakési jejich vzájemné přibližování: „...nejnovější vývoj v přírodních vědách zdůraznil nelinearitu oproti linearitě, komplexitu oproti jendoduchosti, nemožnost odloučit od měření toho, kdo měří, a v případě některých matematiků dokonce převahu kvalitativního interpretačního hlediska, které je co do přesnosti omezenější, nad kvantitativní dokonalostí. A co je nejdůležitější, tito vědci zdůraznili směřování času. Přírodní vědy se zkrátka začaly přibližovat tomu, čím bylo opovrhováno jako ,měkkou‘ sociální vědou, spíše než k tomu, co bylo nabízeno jako ,tvrdá‘ přírodní věda. Tím se nejen začala měnit mocenská rovnováha uvnitř sociální věd, ale také se tím zmírňovalo výrazné rozlišování mezi přírodní vědou a sociální vědou jako ,superdoménami‘ vědění. Zmírnění rozporů mezi přírodními a sociálními vědami však neznamenalo, že by se prosazovala nějaká mechanistická představa lidstva, jak tomu bylo dříve, ale spíše to, že příroda byla pojímána jako aktivní a tvořivá.“ (69)

• pravděpodobnost, novost a kreativita jako nové prvky v přírodovědě: „Přírodovědci dnes spíše pracují na rozšíření formulace zákonů dynamiky tak, aby zahrnovaly ireverzibilitu a pravděpodobnost. Předpokládá se, že jen tímto způsobem mohou vědci doufat v porozumění mechanismům, které - v základní rovině popisu – pohánějí neklidný vesmír, v němž jsme zakotveni. Proto přírodní věda doufá, že skloubí ideu zákonů přírody s ideou událostí, novosti a kreativity. V určitém smyslu lze předpokládat, že nestabilita hraje u fyzikálních jevů obdobnou úlohu jako Darwinův přirozený výběr v biologii.“ (70)

• nový trend zkoumání „kultury“, resp. vznik tzv. „cultural studies“: „V kulturních studiích se jedná o následující tři pevně propojená témata: za prvé, klíčový význam ,gender studies‘ a všech možných ,neevropocentrických‘ studií orientovaných na zkoumání historicky podmíněných sociálních systémů; za druhé, význam lokální a výrazně situační historické analýzy, kterou mnozí spojují s novým ,hermeneutickým obratem‘; za třetí, posuzování hodnot obsažených v technickém pokroku a jejich srovnávání s ostatními hodnotami.“ (72)

• tj. pro „kulturní studia“ je příznačná akcentace „činitele“ proti „struktuře“, lokálních prostředí proti širším historickým vazbám; zpochybnění univerzálních nároků techniky (74)

• důsledkem rozšíření „kulturních studií“ je i stírání hranice mezi sociálními vědy a humanitními obory (75)

• závěr: „Lze tedy říci, že koncepce dvou kultur začíná být překonávána? To je prozatím příliš předčasné tvrzení. Lze však mít za to, že třístranná dělba mezi přírodními vědami a humanitními obory již není tak samozřejmá, jak se kdysi zdála, je také nyní zřejmé, že sociální vědy již nejsou chudými příbuznými, kteří jsou roztrženi mezi dva protikladné klany přírodních věd a humanitních oborů. Staly se naopak místem jejich opětovného potenciálního usmiřování.“ (76)