Sociální věda v současnosti

SOCIÁLNÍ VĚDA V SOUČASNOSTI

• Pro současnou dobu je příznačné stírání oborového rozdělení např. při pořádání konferencí nebo při přispívání do vědeckých časopisů, stejně jako vznik řady „kvazioborů“ (78-79)

• Požadavek na strukturní změnu nikoliv v rámci oborů, ale i v rámci fakult (79)

• Tendence k přesunování vědecké práce do stále „vyšších“stupňů univerzitního systému, resp. zcela mimo výuku (80)

• Objevuje se požadavek (otázek) opětovného „zakouzlení“ světa: vzdání se ideálu čisté vědecké neutrality a objektivity (82)

• Druhá otázka se týká pojetí prostoru a času (to je dost nejasné...): „Druhou otázkou je, jak znovu propojit čas a prostor jako vnitřní proměnné našich analýz a nejen jako pouhé neměnné fyzikální skutečnosti, v jejichž rámci sociální svět existuje. Pokud považujeme pojmy času a prostoru za sociálně konstruované proměnné, které svět (a vědec) používá k ovlivnění a interpretaci sociální skutečnosti, je nezbytné, abychom rozvinuli takovou metodologii, která by nám umožnila umístit tyto sociální konstrukce do centra našich analýz – ovšem tak, aby nebyly považovány za zcela libovolné jevy nebo takto používány. V té míře, jak v tom uspějeme, ztratí zastaralé rozlišování mezi idiografickými a nomotetickými epistemologiemi jakýkoliv poznávací význam, který ještě má.“ (82-83)

• Třetí otázka je jak překonat oddělení mezi politickou, ekonomickou a sociální sférou (83)

• Analýza čtyř hlavních dimenzí jako předstupeň a předpoklad restrukturalizace sociálních věd: „Jde o (1) důsledky odmítání ontologického rozlišení mezi člověkem a přírodou, které je zakořeněno v moderním myšlení přinejmenším od Descarta; (2) důsledky odmítání toho, aby stát byl považován za jediný možný a/ nebo primární činitel určující hranice, v jejichž rámci dochází k a má být analyzováno sociální jednání; (3) důsledky uznání věčného napětí mezi jedním a mnoha, obecným a jedinečným, jako stálého rysu lidské společnosti a ne jako anachronismu; (4) typ objektivity, který je přijatelný ve světle vyvíjejících se předpokladů vědy.“ (84)

• „splývání“ přírodních a sociálních věd: „Sociální vědy se vyvíjejí směrem k rostoucímu respektování přírody a přírodní vědy se současně vyvíjejí směrem k pochopení vesmíru jako nestálého a nepředvídatelného. Tím se prosazuje představa o vesmíru jako o aktivní skutečnosti a ne jako o automatu ovládaném lidmi, kteří jsou nějakým způsobem vyděleni z přírody. Konvergence mezi přírodními a sociálními vědami se prosazují tou měrou, jak sou obě vědní oblasti nahlíženy jako vědy zabývající se komplexními systémy, v nichž je budoucí vývoj důsledkem dočasně ireverzibilních procesů.“ (84)

• V souvislosti s objevy behaviorální genetiky, resp. s výzkumem lidského genomu požadavek na více „biologickou“ orientaci sociálních věd, ne-li na obnovení myšlenky genetického determinismu (84)

• Stát jako „přirozená“ jednotka a hranice sociální analýzy začal být významně zpochybňován od 70.let, což mj. souviselo s oslabením pohledu na stát jako na aktéra mobilizace a ekonomického blahobytu (87-88)

• K tomu: „Zkoumání komplexních struktur, které existují na globální úrovni, bylo v institucionalizovaných sociálních vědách dlouho přehlíženo, stejně jako komplexní struktury, které existují na lokálnějších úrovních.“ (89-90)

• Dále: „Odmítnutí státu jako určeného sociogeografického rámce sociální analýzy ovšem v žádném případě neznamená, že se na stát nadále nepohlíží jako na klíčovou instituci moderního světa, která má hluboký vliv na ekonomické, kulturní a sociální procesy. Studium všech těchto procesů vyžaduje jasné pochopení mechanismů státu. Co toto zkoumání nevyžaduje, je předpoklad, že stát je přirozenou nebo dokonce nejdůležitější hranicí sociálního jednání.“ (91)

• Problém „jiného“ v sociální vědě: „Otázka, před níž proto nyní stojíme, spočívá v tom, jak se v naší sociální vědě vážně zabývat pluralitou světonázorů bez ztráty pocitu, že stále existuje možnost poznat a prosazovat soubory hodnot, které mohou být společné, nebo se mohou stát společnými pro celé lidstvo. Klíčovým úkolem je rozbít onen hermetický jazyk, jenž je používán k popisu osob a skupin jako ,jiných‘, kteří jsou pouze objekty sociálněvědní analýzy, na rozdíl od těch, kteří jsou subjekty s plnými právy a legitimitou a k nimž se řadí i sami analytici. Mezi ideologickým a epistemologickýcm nastává nevyhnutelně zmatek či překrývání.“ (93)

• Celkově: „Sociální vědy by měly být značně otevřené výzkumu a výuce o všech kulturách (společnostech, pospolitostech), aby tak mohly hledat obnovený, rozšířený a smysluplný pluralitní univerzalismus.“ (95)

• Dvě cesty k „objektivitě“ v sociálních vědách: „Jak bylo možné být objektivní? Při hledání objektivního sledovaly různé sociální vědy v praxi různé cesty. Převládaly dva modely. Více nomotetické sociální vědy kladly při odstraňování nebezpečí subjektivity důraz na maximalizaci ,tvrdosti‘ dat, tj. jejich měření a srovnávání. To je orientovalo na sběr dat o současné situaci, při němž byl výzkumník schopen více kontrolovat kvalitu dat. Více idiograficky zaměření historikové přistupovali k této otázce jinak. Dávali přednost primárním pramenům, které nebyly ovlivněny zprostředkovateli (dřívějšími badateli), a datům, ke kterým badatel necítil osobně žádný vztah. To je vedlo k zájmu o data vytvořená v minulosti, a o kvalitativní data, u nichž bohatost kontextu badateli umožňovala, aby plně porozuměl motivaci jednajících – na rozdíl od situace, kdy výzkumník prostě extrapoloval na data svůj model, který byl považován za produkt jeho předsudků.“ (96)

• námitka týkající se „mocenského“ zabarvení této objektivity: objektivní vědění je věděním sociálně a politicky silnějších (96-97)