Evropska_ekonomicka_integrace

společenství.  

1.3   Cesta k integraci tří společenství (ES), 1957-1967 

Šedesátá  léta  byla  poznamenána  negativním  postojem  francouzského 

prezidenta  de  Gaulla,  který  dvakrát  vetoval  vstup  Spojeného  království  Velké 

Británie  a  Severního  Irska  do  EU.  Teritoriální  rozšíření  ani  rozšíření  spolupráce 

nad původní programový rámec zakládajících smluv se neuskutečnilo. De Gaulle 

se  snaţil  omezovat  i  pravomoci  Shromáţdění  a  Komise,  avšak  z pragmatických 

a ekonomických  pozic  podporoval  klíčové  aspekty  Společenství,  jakými  byla 

např. ekonomická integrace v sektorech. Mnozí si byli vědomi, jak důleţitá je pro 

evropskou integraci politická stabilita Francie.  

V roce  1961  došlo  ke  sjednání  dohody  o  přidruţení  s Řeckem  s  dobou 

trvání  20  let.  V kamerunském  Yaoundé  byly  v červenci  1963  navázány  vztahy 

s koloniemi  a  závislými  územími  členských  států.  Tyto  události  znamenaly 

důleţitý posun v zahraničních vztazích.  

Významnou  změnou  směrem  k  integraci  prošly  i  orgány  všech  tří 

Společenství.  Ačkoli  měly  jiţ  od  roku  1958  společné  instituce  -  Parlamentní 

shromáţdění  a  Soudní  dvůr,  ostatní  orgány  (Rada  ministrů,  Komise  -  u  ESUO 

Vysoký  úřad)  byly  pro  kaţdé  společenství  samostatné.  Dne  8.4.1965  byla 

podepsána  tzv.  Slučovací  smlouva  vytvářející  jednotné  orgány  pro  všechna 

Evropská  společenství,  která  vstoupila  v  platnost  1.7.1967.  Došlo  tak  k zvýšení