MRMUV_studijni_text_final

Na rozdíl od projektování, jež je jasně vymezeno počátkem, jednotlivými 

fázemi  a  ukončením  projektu,  je  plánování  soustavný  proces  probíhající  v 

cyklech. Počátek nového cyklu plánování je zpravidla vyvolán poznatkem, že 

Úvod do územního plánování v ČR 

103 

je třeba zásadně revidovat cíle, že se změnily podmínky nebo prostředky, nebo 

že uskutečňování plánu není v souladu s předpoklady. Poznatek, že k některé z 

těchto  zásadních  změn  došlo,  poskytují  zpětné  vazby,  které  v  sobě  musí  mít 

proces  územního  plánování  zabudovány.  Plánování  jako  forma  abstraktního 

myšlení je vlastní všem myslícím bytostem. Touto vlastností se člověk odlišuje 

od ostatních živých organizmů. 

Plánování  jako  koordinace  činnosti  lidských  společenství  vyžaduje 

organizované  společenství,  jehož  příslušníci  mají  vymezené  role  a  vzájemné 

vztahy  a  vazby.  K  realizaci  plánů  týkajících  se  větších  společenství  je  vždy 

zapotřebí  vynaložit  zdroje:  přírodní,  ekonomické,  společenské  (mocenské). 

Prosadit  takovéto  plány  lze  jen  kombinací  konsenzu  (k  němu  lze  dospět 

komunikací  –  dohadováním,  přesvědčováním)  a  mocenského  tlaku  – 

donucením.  Dosáhnout  konsenzu  v  prostředí  často  protichůdných  zájmů  je 

nanejvýš obtížné, je k lomu zapotřebí hodně úsilí a času, přičemž takto vzniklý 

konsenzus  nebývá  trvalý.  Naproti  tomu  mocenské  řešení  nebývá  eticky 

přijatelné a navíc vzbuzuje odpor, který může zabránit realizaci plánů. Vznik a