Absurdní drama

ABSURDNÍ DRAMA

• Od poloviny 50. let 20. století ve Francii.

• Souvislost s existencialismem.

• Pocity úzkosti z prožitku absurdity lidské existence.

• Popírá zákl. principy divadelní hry:

• zpravidla chybí děj a zápletka

• postavy nejsou blíže charakterizovány a neznáme motivy jejich jednání

• jazyk ztrácí svou sdělnou funkci

• mezi replikami mluvčích chybí logická souvislost → naznačení ztráty lidské komunikace

Eugène Ionesco (1909–1994)

(žil hlavně ve Francii)

• Francouzský dramatik a básník rumunského původu.

• Jeden z nejvýznamnějších autorů absurdního dramatu.

• Též 20 absurdních dramat.

• Svět je plný utrpení, člověk je odsouzen k tomu unikat před jeho absurditou.

• Nejprve jako komedie vyznívající v drama, poté tragédie.

• Projekce svého vnitřního světa na scénu.

• Metoda nonsensu (nesmyslu): Každá replika popírá předchozí sdělení → absurdita mezilidské komunikace.

• Nabádal herce, aby hráli proti textu = např. triviality pateticky deklarovali a vážné věci záměrně zlehčovali.

Dílo:

• Plešatá zpěvačka (1948)

• manželé Smithovi a Martinovi, drama

• rozmlouvají spolu, ale jsou si cizí

• postrádá to jakoukoli zápletku, proniky spisů, replik a rozhovorů (jsou to fakt kraviny)

• nesmyslné monology plné frází, klišé a slovních obratů → nemožnost dorozumění, neposloucháme se, nereagujeme na sebe, opakování scén, stereotypie

• Lekce

• Židle

• Nenajatý vrah

Samuel Beckett (1906–1989)

(Dublin, Paříž)

• Irský prozaik, dramatik a básník.

• Píše anglicky i francouzsky.

• Představitel absurdního dramatu.

• Nobelova cena za literaturu (1969).

• Z bohaté rodiny, studoval práva a jazyky na prestižních školách.

• Přestěhoval se do Francie a za 2. SV působil ve francouzském protifašistickém odboji.

• Tvorba ovlivněna Paříží.

• Člověk hledá smysl života a nenachází ho.

• Málo děje, postav, scén.

• Střídání humoru a tragična.

• Změnil pohled na to, co může být drama.

Dílo:

Drama:

• Konec hry

• Akt beze slov – hra pouze mimikou a gestikou

• Čekání na Godota (1953)

• dva muži Vladimír a Estragon čekají (na scéně pouze se stromem a kamenem) na jakéhosi Godota, kterého neznají, ale vidí v něm naději na lepší život

• na konci každého jednání jim mladý chlapec přijde oznámit, že pan Godot přijde až zítra (ale on nikdy nepřijde)

  Může to mít spoustu výkladů:

• celý život čekáme (až budeme větší, až budeme mít děti, až tohle... tak to bude dokonalé... a až se nakonec dočkáme jen smrti)

• nebo že to čekání nám dává jakousi naději

• že jsme zaslepeni jakousi vírou, i když to není reálně opodstatněné, ale spoléháme se na to

Harold Pinter (1930–2008)

• Anglický dramatik, herec, režisér.

• Absurdní drama, zneklidňující hry, politická angažovanost.

• Ovlivněn divadlem krutosti Antonina Artauda.

Dílo:

vymezený prostor, úzkost, strach, nechuť, touha, posedlost

• Narozeniny

• postavy se doptávají záhadnými otázkami (v penzionu), divák není schopen rozeznat pravdu od falše, postavy si pořád protiřečí

• Mechanický číšník

• komedie

• nadsázka, černý humor, relativita životních situací

• Dva zabijáci čekají ve sklepní místnosti, ozve se od nadřízeného rozkaz k vraždě příchozího. Napjaté očekávání naruší na lístcích napsané objednávky jídel, které přijíždějí z nevysvětlitelných důvodů do sklepa výtahem – mechanickým číšníkem. S rostoucím počtem objednávek vzrůstá i frustrace zabijáků a vyostřených rozhovorů plných psychického napětí. Jejich postavy se relativizují, mizí z úvah a stávají se oběťmi, které se v závěru vzájemně konfrontují.