Brněnské povídky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Kratochvil

Brněnské povídky

Výňatek

Umělecký text

Olinka

Vyprávěl mi jistý můj známý, že si začal s Olinkou, manželkou jistého podnikatele. Ale aby nezpůsobil potíže sobě ani jí, dodržel všechna bezpečnostní pravidla. Vyčkal, až její muž odjede služebně až kamsi do Dánska, a pak ji vzal do hotýlku až na druhém konci Brna, kde ji nikdo neznal (podnikatel bydlel v Masarykově čtvrti a ten můj známý ji vzal do Židenic). A to tam ještě přijeli až v nočních hodinách a jak myšky vklouzli do hotelového pokoje. Ale když se pak příštího dne až k poledni probudili, ke své hrůze zjistili, že jim až do postelí zvědavě nahlížejí tváře namáčknuté na okně. A k tomu spěchám dodat, že ten pokoj byl vysoko v poschodí, a proto si ani nezatáhli závěsy.

Leč ukázalo se, že to má jednoduché vysvětlení. V té brněnské čtvrti žil totiž šikovný truhlář a ten vám přišel na nápad, že chodit na chůdách by se mohlo stát stejně tak módní jako jezdit na kolečkových bruslích. A dobrá věc se podařila a lidi tam opravdu začali na chůdách korzovat. A to se pak občas stalo, že se zvědavě přimáčkli k nějakému oknu v poschodí jak ke sklu výlohy.

Jenže tím to bohužel neskončilo. Přecitlivělá Olinka měla z hotelového zážitku dlouhodobý šok. Což se projevilo tak, že se doma probudila uprostřed noci a uslyšela, jak někdo zaťukal na okno (a spěchejme dodat, že na okno bytu vysoko v poschodí!), a posadila se na posteli, a zatímco její muž tvrdě spal, vyděšena hleděla na zataženou žaluzii. A příští noc se opakovalo totéž a pak už pořád. Pravidelně se probouzela uprostřed noci a někdo ťukal na okno.

Můj známý zkontaktoval Olinku se slavným psychoterapeutem a ten dospěl k závěru, že jde

o noční můru vyvolanou u tak přecitlivělé ženské bytosti pocitem provinění a že se té můry nezbaví, dokud žaluzie nevytáhne a neuvidí za oknem místo mstivých Erinyí nějaký dobrácký obličej s všeodpouštějícím úsměvem.

Chacha, pravil jsem pobaveně, ale čí dobrácký obličej?

Samozřejmě tvůj, řekl a šel do auta pro chůdy a složil mi je k nohám. Načež vyslovil částku, která by mi umožnila v klidu se soustředit na napsání dalšího románu. Můj známý je bohatý libertin se smyslem pro fair play.

S psychoterapeutem je to domluvený. Až si troufneš, tak dá Olince pokyn, aby si tu noc vytáhla žaluzie. Ale nejlepší by prý bylo, kdybys měl na hlavě klobouk, klobouček a hezky smekl a lehounce se Olince uklonil. Ta úklona by totiž měla na pozadí hvězdné oblohy zklidňující, přímo léčivý účinek.

Sedím u stolu a píšu tyto řádky. […]Copak jsem nějakej šašek! A copak umím chodit na chůdách! Ale pak to zaškrundá v mém dobráckém srdci. A v mé prázdné peněžence. A tak sotva dopíšu, vytratím se na půdu. A tam vytáhnu ze staré skříně klobouček. A udeřím jím vztekle o koleno, až se zvedne mračno prachu.