14, Alois Jirásek - Lucerna

Jiráskova historická díla obvykle rozdělujeme podle období, která zachycují:

Doba mýtů a pověstí – Staré pověsti české

Husitské období – Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Husitský král, Z Čech až na konec světa

Pobělohorské období – Temno, Psohlavci, Skály, Skaláci

Národní obrození – F. L. Věk, Filozofská historie, U nás

Napříč těmto obdobími vytvořil na desítky povídek, zejména s vojenskou tematikou, které zachycují stejně jako jeho velké romány téměř kompletně historická období českých dějin.

Zvláštní kapitolou v jeho tvorbě jsou dramata zpracovaná zejména pro Národní divadlo. Ani zde se úplně neodpoutal od své záliby v historii – to nakonec dokazují i jeho divadelní tituly, jako např. Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč; Vojnarka, Otec

Jednoznačně nejúspěšnějším a do současnosti nejhranějším jeho dramatem je Lucerna. Byla napsána roku 1905. Poprvé představena byla 17. listopadu 1909 v Národním divadle.

Od té doby prošla mnohými zpracováními na prknech různých divadel

- místo díla v české/světové tvorbě, jeho význam, umělecký odkaz

Na jeho zájmu o národní historii měla bezpochyby zásluhu mimo jiné i politická situace konce 19. století (uvnitř Rakouska-Uherska vrcholí boj o zrovnoprávnění češtiny, o uznání svébytné české kultury a českého národa jako takového). Obracel se zejména ke slavnějším etapám českých dějin (husitství, Národní obrození). Úkol jeho literární tvorby je zcela jasný – povzbudit „českého ducha“, v mnoha případech hrál však svou roli i sentiment.

Ve všech svých dílech se Jirásek projevil jako výborný vypravěč – umí pracovat s dramatickými zápletkami, barvitě představuje dobovou atmosféru. Pro dnešního čtenáře jsou však mnohdy právě zdlouhavé popisy historických reálií příliš nudné. Ve své době byl však Jirásek velmi oblíbeným autorem, čtenář současný musí mít ale s Jiráskem trpělivostJ

Jak bylo již uvedeno výše, Jiráska řadíme k historické próze konce 19. století. Jeho současníky byli např. ještě Zikmund Winter (Mistr Kampanus) a Josef Svátek (Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze). Do druhého jmenovaného proudu, k realistům venkovské prózy, je možné přiřadit Karla Václava Raise (Kalibův zločin, Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.), Antala Staška (Blouznivci našich hor), Terézu Novákovou (Jan Jílek, Jiří Šmatlán aj.) a další regionální autory (Josef Holeček, Jan Herben, Jindřich Šimon Baar, Karel Klostermann).

Ze světových autorů patřících do realismu by se dal zmínit za Rusko Nikolaj Vasiljevič Gogol (Revizor, Mrtvé duše), Fjodor Michajlovič Dostojevskij (Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovi, Zápisky z Mrtvého domu), Lev Nikolajevič Tolstoj (Vojna a mír, Anna Karenina), Anton Pavlovič Čechov (Tři sestry, Višňový sad); za Francii Honoré de Balzac (Lidská komedie – Otec Goriot, Lesk a bída kurtizán, Ztracené iluze), Gustav Flaubert (Paní Bovaryová), Guy de Maupassant (Miláček, Kulička); za Anglii Charles Dickens (Kronika Pickwickova klubu, Oliver Twist, Nadějné vyhlídky); za Polsko Henryk Sienkiewicz (Ohněm a mečem, Quo Vadis, Křižáci).