4. Faust

Autor: Johann Wolfgang Goethe

Faust

I část:

TÉMA: otázka dobra a zla.

Hlavní myšlenka: Víra ve vítězství lidské solidárnosti. V celé knize se Faust změní z vědce, který měl nenasytnou touhu po vědění v člověka toužícího po poznání, ale ne už v takové nenasytné podobě.

Čas: 16. století.

Prostor prostředí: (charakteristika): Německo

Kompoziční výstavba děje: psána veršem se známkami střídavého rýmu.

Literární druh: Drama- Div. Hra

Literární žánr: Tragédie, lyricko-epická skladba

II část:

Vypravěč/ lyrický subjekt: Jedná se o div. Hru nemá vypravěče

Postavy – charakteristika:

Faust - starý lékař a profesor, který vidí smysl života ve studiu a vědě; stále dychtí po vědomostech, nic ho nenaplňuje
Markétka - pěkná, mladá dívka, do níž se Faust zamiloval
Mefistofeles - ďábel usilující u Faustovu duši

Jazyková vrstva: psáno složitým jazykem

Děj: Doktor Faust se nemůže nasytit vzdělání, touží poznat více. Jednou v noci k němu do ložnice přijde ďábel Mefistofeles a uzavře s Fauste smlouvu podepsanou Faustovou krví. Ďábel získá Fasutovu duší až tehdy, když mu ukáže věci, které ještě neviděl. Vrátí mu ztracené mládí a Faust zažívá nové příběhy. Seznámí se s Markétkou, do které se zamiluje. Markéta měla dítě, které zabila a proto musela být souzena. Jenže na tomto činu nesl svoji vinu Faust a snažil se ji obhájit. Ale zrádný Mefistofeles mu našeptává, aby Markétku nechal být a Faust u přes svoji ohromnou láskuk ní, ji nechá. Ale přece jen ji nakonec zachrání boží vůle.
Ve druhém dílu je Faust zničen smrtí Markétky, dostává se do cizokrajných končin. Vynalezne papírové peníze a stane se tak oblíbeným u císařského dvora a tím pádem zemi zachrání. S umělým člověkem homonkulem a Mefistofelem se vydává do mýtického Řecka, kde se ožení s Helenou a má syna Euforiona, jenže ten umírá.
Ke konci je Faust představen jako starý vladař. Za pomoc císaři, dostal u moře bažiny, které se snažil zúrodnit. Mefistofeles tak ztrácí Faustovu duši, protože Faust chtěl svými činy pomoci lidem a tak je po smrti jeho duše spasena.

III část:

Autor-literární a historické zázemí: Preromantismus umělecký proud 2. poloviny 18. stol

Znaky literárního směru, skupiny: odmítá konvence, příkazy, řád, požaduje tvůrčí svobodu, převládá názor, že svět není rozumem plně poznatelný

Další autoři:

Friedrich Schiller – Don Carlos, Loupežníci

Abbé Prévost – Manon Lescaut

Jean Jacques Rousseau – Emil

Autor-osobnost: • největší německý básník, jeden ze symbolů tvůrčího génia ve světové kultuře, vrcholný představitel literárního klasicismu

• otec byl císařský rada a velmi zodpovědně se staral o výchovu a vzdělání svého syna

• mladý Goethe se učil řecky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, anglicky a italsky a dobře znal i literaturu psanou v těchto jazycích