boccaccio-dekameron

Giovanni Boccaccio – Dekameron

DEKAMERON (DEKA = deset, HEMERA = den)

Jedná se o soubor sta novel o lásce rozdělených po deseti na deset dní a zasazených do dějového rámce, kterou tvoří úvodní novela (tj. krátký prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru děje), v níž autor vypráví o morové epidemii, která postihla Florencii roku 1348, a proto společnost sedmi urozených žen a tří šlechticů opouští město a na venkově si krátí čas vyprávěním příběhů, ty jsou milostné, vážné, ale většinou rozmarné; podávají obraz mravů soudobé italské společnosti, která s úžasem zjišťuje, že pozemský život má i své radostné stránky, není jen odříkání a příprava na smrt, jak hlásala středověká církev.

V úvodu Dekameronuje rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku. Příběhy Dekameronu a jejich náměty ovlivnily řadu dalších uměleckých děl v podstatě ve všech oblestech umění.

Charakteristika postav:

Pampineu - nejstarší z žen, moudrá a vůdčí

Fiammetta

Filomena - rozvážná

Emilia - moudrá

Lauretta

Neifile – stydlivá,

Elisa

Pamfilo

Filostrato

Dioneo – líbezný, vtipný

Obsah:

Kniha začíná příchodem moru, který se šíří na západ. Zpočátku se snaží úředníci vyčistit město od neřádstva, zakazují nemocným vycházet z domů, avšak nepomáhají ani prosby k Bohu. Na Východě bylo jasným znamením krvácení z nosu, ale na Západě se objevovaly na těle velké či malé černé skvrny, které se dále rozšiřovali a byly jasným znamením brzkého konce. Lidé, kteří spatřili na těle tyto černé boule, zpravidla umírali do tří dnů. Mor se nepřenášel jen z člověka na člověka, ale stačilo, aby se věci nějakého zemřelého dotklo zvíře a také v krátké době hynulo. Někteří se domnívali, že se dá chorobě čelit tím, že budou střídmě žít a zřeknou se všeho nadbytku. Vytvořili společenstva a žili v odloučení všech ostatních. Dopřávali si vína, zabavy a hudby.

Někteří byly opačného mínění a dopřávali si nadmíru jídla, vína, zábavy, ukájeli každou svou choutku, chodily z hospody do hospody, ale také se snažili vyhýbat nemocným. Každý si mohl dělat co chtěl, jelikož lidé, kteří měli vykonávat úřady, bud´ zemřeli nebo se nakazili. Jeden občan se štítil druhého, mnoho lidí odjelo na venkov, a tak mnozí umírali bez rodiny a příbuzných.

Bývalo zvykem, že se v domě zemřelého sešly ženy a plakaly nad ním, před domem se sešli kněží, sousedé a přibuzní, kteří jej odnesli na ramenou do kostela, jejž si neboštík vybral před smrtí. Když se zvětšila krutost moru, hned všechny zvyky pominuly a nastoupily nové. Nyní si pro mrtvé chodili kněží, jenž si říkali pochovávači, ale nenosily neboštíky do kostela, nýbrž do prvního prázdného hrobu a pozděli je už dávali do jámy po stovkách. Lidé se o mrtvé nestaraly a jen je vyhazovali před domy. Nikdo pro ně neuronil slzu ani nezapálil svíci.