Cizinec

• zabývá se člověkem v soudobém světě, který je opuštěn bohem

• člověk je hodnocen podle vnějších projevů

• člověk zažívá pocity úzkosti, strachu a existenčních starostí

Jazykové prostředky:

• spisovný jazyk, málo přímé řeči, jednoduché citově nezabarvené nerozvinuté věty, suchý, informační dojem

• jazyk je chladný a analytický, což dokonale vystihuje postavu hlavního hrdiny

• krátké věty - gradace, zhušťují děj

• nepřímá řeč (maminka řekla, že …)

• 2 kontrastní části: zážitky od úmrtí matky, milostného vztahu s bývalou kolegyní přes lidi, které poznává, až po chvíli, kdy zastřelí Araba (sugestivní a emocionální popis)

• strohý popis pobytu ve vězení, výslechů, procesu a odsouzení k trestu smrti

• hovorový jazyk postav, jednoduché dialogy, nespisovné výrazy

• vulgarismy (např. když Raymond mluví o své bývalé přítelkyni)

• obsáhlé pasáže myšlenkových pochodů hlavní postavy Mersaulta (hlavně ve vězení), nahlédnutí do nitra postavy – proud aktuálních myšlenek (lhostejnost při „výkladu“ vyšetřujícího soudce nebo při rozhovoru s advokátem)

• popis vlastních pocitů

• výpravné popisné pasáže – popis děje (pohřeb matky)

• tiráda (= mnohomluvná nabubřelá řeč)

• vnitřní monology: "A kdo tedy, prosím vás, je ten obžalovaný? Přece snad obžalovaný taky něco znamená?"

• filozofické otázky

• gradace

Aktuálnost díla: Uzavřenost, bezcitnost při smrti matky – stále aktuální.

Cizinec je kritikou označován jako ochablost ducha a degenerace lidství a Camus jím navázal na díla Franze Kafky a F. M. Dostojevského.

Jde o jeden z nejproslulejších románů 20. století, jímž se Albert Camus stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace, byl bezprostředně po svém vydání v roce 1942 označen vichystickou kritikou jako "ochablost ducha" a "degenerace lidství". Ve skutečnosti je příběh Meursaulta, náhodného vraha odsouzeného k smrti, protože odmítá přijmout roli v společenských hrách, působivou oslavou člověka, a to člověka revoltujícího. Podle vlastní Camusovy interpretace "cizinec" až do konce odmítá lhát a bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji "těm druhým" vnucoval.

Inspirace pro další autory a literární díla:

Václav Černý - První a druhý sešit o existencionalismu (1948, 1992)

Raná tvorba B. Hrabala - Kain pod titulem Ostře sledované vlaky

Filmové či divadelní adaptace: Film Cizinec (1967) - režie Luchino Visconti

Svojí formou je řazeno k filozofickému existencionalismu, ale autor sám toto vyvrací a za filozofa-existencionalistu se nepovažuje.

Můj názor: Camus podal svého hrdinu jako člověka bez citu, bez smyslu života smířeného se smrtí a pojmenoval knihu jako Cizinec, neboť jeho hlavní hrdina je "cizincem ve společnosti". Společnost ho nezavrhuje, protože zabil, ale protože "pohřbíval matku se srdcem zločince".