DIVÁ BÁRA

Bára věděla, že správce je strašpytel a tak se přestrojila za smrtku a v lese ho přepadla a řekla mu, aby už nikdy nechodil za Elškou, jinak že je s ním šmytec. Za chvíli se ta zpráva rozlétla po vsi a všichni se vydali na smrtku. Pan správce jim řekl, kudy běžela a všichni se za ní vydali a chtěli ji náležitě potrestat. Když u rybníka viděli svlečené bílé roucho, které měla na sobě, domyslili si, že ta smrtka mohla být Bára, protože o té bylo známé, že umí velmi dobře plavat v rybníce a že se nebojí strašidel a vodníků. Všichni se shodli na tom, že jedinou možností pro Bářino potrestání bude strávená noc v márnici. Chtěli, aby se Bára začala alespoň trochu bát. Ale to se nestalo. Bára si tam v klidu lehla a čekala na svítání. Když Bára uslyšela Lišajův štěkot, rozveselila se a hned byla šťastnější. V noci přiběhl její otec, pastýř Jakub a čekal do rána u márnice. Za svítání šel kolem márnice myslivec a ptal se Jakuba, proč tu leží. On mu všechno vysvětlil. Zlobil se, jaký trest udělili Báře a osvobodil jí. Neváhal a vyrazil dveře od márnice. Pak se přiznal, že už delší dobu ji má rád a chce si jít vzít za ženu. Bára poznala myslivce, kterého měla ráda. Myslivec se Báry zeptal, má-li ho ráda a ta odpověděla ano. Do týdne byla veselka. Elška jim popřála mnoho štěstí a zdraví. Ten den ještě došel Elišce dopis od tetičky z Prahy a v něm bylo napsáno, že jí svěřuje všechen majetek, ale jen pod podmínkou, že si vezme za muže pana doktora z Prahy. Co víc si obě děvčata mohla přát?