Erben Karel Jaromír_Kytice_romantismus

1. Erben Karel Jaromír – Kytice (bez Záhořova lože) + Romantismus obecně, rom. v jednotlivých zemích (stručně), podrobněji romantismus v Čechách. + Balada, baladická zkratka, jiná zpracování Kytice, ústní lidová slovesnost + sběratelství.

Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811 Miletín – 21. listopadu 1870 Praha) byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu.

Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou. Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, s kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské),[3] jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.[1]

Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853), (zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i 13. balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.[

Kytice, původně vydaná pod názvem Kytice z pověstí národních, je jedno ze stěžejních děl Karla Jaromíra Erbena. Je to jediná sbírka balad, kterou vydal.

Kytice obsahuje 13 básní z toho 1. a 13. se žánrově i obsahově ostatním vymykají:

1. Kytice

2. Poklad

3. Svatební košile

4. Polednice

5. Zlatý kolovrat

6. Štědrý den

7. Holoubek

8. Záhořovo lože

9. Vodník

10. Vrba

11. Lilie

12. Dceřina kletba

13. Věštkyně

Kytice je úvodní báseň ve sbírce Karla Jaromíra Erbena Kytice a celá sbírka je pojmenována po ní. Autor v ní vysvětluje, proč se rozhodl sbírku vytvořit.

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly.

Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Báseň se vlastně skládá ze dvou částí: první tři sloky obsahují pověst o vzniku slova mateřídouška, další tři sloky mají vlastenecký obsah, ve kterém se matka stává symbolem vlasti a národa, a pověsti, ve sbírce obsažené, květy, kterými pokryla svou dávnou mohylu. Autor vyjadřuje naději, že dítka vlasti v básních sbírky svou matku poznají. Celá báseň se tak stává jakousi alegorií.