Esej Višňový sad

Višňový sad

Pro svou esej jsem si tentokrát vybrala knihu Višňový sad od známého ruského autora Antona Pavloviče Čechova. Jelikož se jedná také o maturitní četbu, volba právě této knihy pro mne byla nasnadě. Od Čechova jsem již četla knihu Strýček Váňa a mohu podotknout, že styl psaní divadelních her autora je velmi osobitý a snadno rozpoznatelný. Podobně jako v předchozí knize (Strýček Váňa) se i v této hře autor věnuje nešťastným osudům hlavních postav. Zápletkou díla je prodej rodinného panství s višňovým sadem. Hlavní myšlenky díla a některé vlastnosti hlavních postav budou předmětem mého následujícího zamyšlení.

První myšlenka, která mi při čtení knihy utkvěla v hlavě, byla až absurdní naivita majitelky sadu Raněvské, která problémy neřešila racionálně, ale jen jejich řešení odkládala a spoléhala na zázrak. Já sama jsem se v poslední době častokrát ocitla v situaci, kdy jsem se měla rozhodnout, zda můj problém odložit či se čelem postavit k jeho vyřešení. Vyzkoušela jsem obě možnosti a mohu s jistotou potvrdit, že strkání hlavy do písku k ničemu smysluplnému nevede. Je lepší složité a mnohdy nepříjemné situace neodkládat, vzdát se své hrdosti a raději požádat o radu či pomoc a zbavit se tak balvanu, který nás tíží.

Strasti Raněvské jsou ovšem nicotné oproti osudu, který potkal starého sluhu Firse. Celý svůj život obětoval jedné panské rodině, která si ho nevážila ani natolik, aby se obtěžovala zajímat o to, co s ním bude po prodeji jejich panství. Chtěla bych se proto pozastavit nad hodnotou lidského života. Ctít lidský život by mělo být samozřejmostí pro všechny. Již v prvním zákonu Desatera se píše: „Miluj bližního svého“, čímž by se měli řídit nejenom křesťané. V našem rychlém a uspěchaném životě obyvatel velkoměst se pomalu tato zásada vytrácí. Žijeme v bublině našich přátel a blízkých a osudy jiných nás netrápí, nezajímají nebo na ně nemáme čas. V tomto směru jsem zaznamenala jistý posun k lepšímu v době příchodu pandemie. Lidé byli nuceni se zastavit a najednou měli čas rozhlédnout se kolem sebe a poskytnout pomoc těm, kteří ji potřebovali. Lze tedy říci, že nám pandemie připomněla, jakou cenu má lidský život.

Stejně jako se postavy v knize musely vyrovnat s úplnou změnou společnosti a politického systému, stáli jsme i my donedávna na prahu podobné situace, kdy nám zákeřná nemoc otočila život vzhůru nohama. Společnost se v krátké době přeorientovala z „normálního“ společenského života na společnost uzavřenou, která je plně závislá na IT technologiích. Byli jsme nuceni vyrovnat se s dobou, kdy se veškerá komunikace přesídlila na internet, místo na hřišti se děti potkávaly na Skypu a kdysi plné ranní a odpolední metro převáželo jen zlomek původních cestujících, jelikož většina byla nucena pracovat z domova. Ačkoli to bylo pro všechny obtížné a nekomfortní domnívám se, že jsme celou situaci překonali a od této chvíle si budeme vážit i zcela obyčejných věcí, o které nás pandemie připravila.