Karel Čapek_Jasnovidec

* * *

2. Pracujte s druhou částí textu:
a) Charakterizujte pana Klapku.

pracovitý, má rád spravedlnost

b) Jak princ Karadagh pracuje a o kom mluví?

ohmatává obálku s dopisem a pak do obálky strčí prsty; o zločinci Hugovi Müllerovi

c) Jak danou postavu charakterizuje, jaký k ní má vztah?

mohl by se dopustit čehokoliv, má úžasnou vůli po penězích, po úspěchu, nebyl by schopen žádné špinavosti, ale myslí si, že vládne nad životem lidí, má své přesné mravní pojmy, nekrade, nelže, nikomu nic nedluží, nic si nevyčítá, je sebejistý, bezpečný sám před sebou, je krajně nadutý a samolibí

nechtěl by ho mít za nepřítele, nemá ho rád

d) Jak se k jeho charakteristice postaví pan Klapka?

myslím, že začíná cizinci věřit

Musíte vědět, že pan státní (nebo přesněji řečeno, pan vrchní státní zástupce dr. Klapka) měl v nejbližším porotním sedění zastávat žalobu v procesu Hugo Müller, zločin úkladné vraždy. Pan Hugo Müller, takto továrník a milionář, byl žalován, že pojistil na velké peníze svého mladšího bratra Otu a pak ho utopil v doksanském rybníku; mimoto byl v podezření, že před lety odklidil svou milenku, ale to se ovšem nedalo dokázat. Zkrátka byl to jeden z velikých procesů, na kterém si pan státní chtěl dát záležet; i pracoval na spisech s celou tou pílí a pronikavostí, která z něho učinila nejstrašlivějšího veřejného žalobce. Věc nebyla jasná; pan státní by byl dal nevím co za jediný přímý důkaz, ale jak věci stály, musil se spoléhat více na svou vyřídilku, aby dostal od poroty

provaz pro pana Müllera; neboť vězte, že to je pro veřejného žalobce

věc cti.

Pan Janowitz byl toho večera drobátko rozčilen. „To je princ Karadagh,“

představoval tlumeně, „pan doktor Klapka; tak můžeme začít, že jo.“

Pan státní se podíval zkoumavě na to exotické zvíře; byl to mladý a štíhlý člověk s brejlemi, s tváří tibetského mnicha a jemnýma zlodějskýma rukama. Hochštapler, rozhodl pan státní krátce.

„Pane Karadagh,“ brebentil pan Janowitz, „tady u toho stolečku. Minerálka

tam už je. Prosím, rozsvěťte si tu stojací lampičku; lustr zhasíme, aby vás nerušil. Tak. Prosím, pánové, aby bylo ticho. Pan – eh, tuhle pan Klapka přinesl nějaký rukopis; kdyby chtěl být pan Karadagh tak laskav –“

Pan státní krátce odkašlal a posadil se tak, aby na jasnovidce co nejlíp

viděl. „Tady je ten rukopis,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy nezalepenou

obálku. „Prosím.“

„Děkuji,“ řekl jasnovidec mdle, chopil se obálky a se zavřenýma očima ji obracel v prstech. Náhle se zachvěl a zavrtěl hlavou. „Zvláštní,“ zamumlal a polkl doušek vody. Pak vsunul své tenké prsty do obálky a ustrnul; zdálo se, že ten nažloutlý obličej ještě zbledl. V pokoji bylo takové ticho, že bylo slyšet chrčení pana Janowitze; pan Janowitz měl totiž vole.