Ladislav Fuks - Spalovač mrtvol

● 21. srpen 1968 : vpád vojsk Varšavské smlouvy

● 1969: začíná normalizační proces, objevily se publikační zákazy

● 1970: vznikl tzv. INDEX: seznam zakázaných knih, autorů i filmů (skrývá ovšem dvojí

//skutečnost: druhá představuje exilové nakladatelství)

● důsledky normalizace:

//○ odchod do emigrace (někdy proti vlastní vůli), autoři, kteří zůstali a byli

////zakázáni založili samizdat: tajné edice (od roku 1972, poprvé u Vaculíka)

////např.: Edice Petlice, Edice Expedice, Pražská imaginace

//○ vznik tzv. exilové literatury: literatura vydávána pouze v cizině, u nás

////zakázána, např.: Sixty-Eight Publishers, Index, Konfrontace

//○ vznik undergroundu: podzemní literatura, protistátní, záměrem byla hrubost

////a hloupost, představitelé: Martin Jirous, Egon Bondy

● 1977: Charta 77 – neformální občanská iniciativa, kritika politiky a státní moci u nás, chtěli //svobodu projevu, náboženského vyznání, vzdělání; signatáři: Václav Havel, Pavel Kohout, //Pavel Landovský, Jan Patočka, Zdeněk Mlynář; reakce na Chartu 77 - Anticharta

Něco o díle:

- dílo bylo vydáno v roce 1967

- kniha se řadí k druhé vlně literatury ovlivněné druhou světovou válkou a zároveň do první //etapy autorovy tvorby

- tematicky spřízněné Spalovači jsou prózy Myši Natálie Mooshabrové a Příběh kriminálního //rady (téma zla – přestává být abstraktní veličinou dějin a vtěluje se do fanatických jedinců //posedlých nadosobními ideami)

- čtenář brzy zjišťuje, že za všudypřítomnou vlídností se skrývá tragická skutečnost, že slova //neodpovídají kruté realitě a skrývají i něco jiného, než se na první pohled zdá

- propojuje reálný svět s iluzemi, sny a halucinacemi (návštěva tibetského vyslance)

Tematický plán:

- námět: proměna člověka v rámci nacistické ideologie

- téma: vzorný otec rodiny a zaměstnanec krematoria se pod vlivem fašistické ideologie mění //v psychopata a vraha svých nejbližších, vliv nacistické ideologie a moci na vnitřní mravní //svět a charakter člověka

- motivy: mnohokrát se opakují určité motivy: mladá růžolící dívka v černých šatech, starší //žena v brýlích, starý muž s červeným motýlkem, hysterická žena v klobouku s dlouhým //pérem a její flegmatický muž, někdy až komický prvek

- časoprostor: konkrétní prostředí, 1937 před 2. sv. válkou, Praha, kasino, krematorium, //1937-1939; konec – 1945 – po válce

- postavy:

• pan Karel Kopfrkingl - zprvu spořádaný muž, později zapálený fanatik, který by pro novou //říši přinesl jakoukoli oběť (přesvědčen o nutnosti očistit svou krev vraždí postupně své //blízké), fašistická ideologie ho postupně deformuje až k rozpadu osobnosti, spalovač //pražského krematoria, fascinuje jej smrt, řídí se frází „Z prachu jsme vzešli, v prach se zase //obrátíme“, vzorný otec rodiny, v rodině – řád; filozofický, ke konci se zbláznil • Willi Reinke - přítel pana Kopfrkingla; egoistický, zlý, nacista, přesvědčí pana K. o jeho //nadřazenosti a čistém původu • Marie - židovská (poloviční) manželka pana Kopfrkingla, říká jí Lakmé (ona ho oslovuje //Romane), tichá, pokorná, nesmělá, cítí se podřízeně • Zina - 16 let, dcera, klavíristka, nadaná, nevýslovná, něžná • Mili - 14 let, syn, toulavý, šikanovaný • paní Lišková, pan Zajíc, pan Fenek, pan Beran – zaměstnanci krematoria, motivace jejich //jmen odpovídá plně hrdinově perspektivě a jeho rovnocennému chápání lidí a zvířat - děj: Pan Kopfrkingl je příkladný zaměstnanec krematoria, pracuje zde jako spalovač mrtvol. Jinak je Karel Kopfrkingl otec dvou dětí a příkladný milující manžel. Své děti a manželku oslovuje krásnými přirovnáními jako nebeská, čarokrásná, nadoblačná. Svou manželku nazývá Lakmé, sám se nechává oslovovat jako Roman. Smrt pana Koprfkingla velmi fascinuje a neustále o ní všem okolo sebe vypráví. Různé „trofeje“ má i doma, jako například kremační tabuli, která je pro něj jízdním řádem smrti. Smrt jej sice velmi fascinuje, ale zároveň se mu příčí jakékoliv násilí a z blížící se války má strach. Jeho poklidný svět naruší návštěva jeho dávného kamaráda, nyní přesvědčeného nacisty Williho Reinkeho. Ten Karla Kopfrkingla přesvědčí o tom, že existuje jakási rasová nadřazenost, kdy jsou Němci nadřazeni židům. Tlačí na něj, aby se zbavil veškerých věcí, které by jej mohli s touto méněcennou rasou spojovat. Kopfrkingl řečem uvěří a začne se doslova měnit před očima. Začíná udávat lidi okolo sebe, čímž si u nacistů zajišťuje pozvání do nacistického Casina a rovněž si zajišťuje povýšení ve svém zaměstnání, je ředitelem krematoria. Problémem se jeví i jeho rodina, jeho manželka má židovský původ a proto se rozhodne ji oběsit v koupelně svého domu. Svého syna utluče obzvláště krutým způsobem v krematoriu, poté co jej tam vzal na exkurzi. Kopfrkingl si myslí, že to co provádí, dělá pro lidi, dělá jim určitou laskavost. Rovněž i jeho dceři v žilách koluje „ta špatná“ židovská krev a tak se rozhodne i jí vzít na „exkurzi“ do krematoria. Když se pokusí zabít i svou dceru, objevuje se tibetský vyslanec, což je pouze výplod jeho choré mysli. Jeho výplod mu nabízí trůn v Lhase, jelikož dalajláma umřel a oni hledají nástupce. Prožívá jakési osvícení, což mu doplňují tři andělé. Ve skutečnosti jsou však tito tři andělé, tři muži v bílém, kteří Kopfrkingla vedou do sanitky a odvážejí jej do blázince. V závěru je Kopfrkingl propuštěn a vidí průvod lidí, kteří jsou vyhublí, vracejí se z koncentračního tábora. Ani tehdy mu to nedochází a je pořád přesvědčen, že on je ten mesiáš. Má pocit, že lidstvo spasil.