Osud člověka

Osud člověka

Autor: Michail Šolochov

Rok 1. vydání: 1971

Téma: náhodný člověk vypráví svůj životní příběh pokřivený válkou

Motivy: manželský život, odchod do války, zajetí, zklamání, vypořádání se s životní situací

Časoprostor: konec března roku někdy po válce, předválečný čas po současnost

Komposiční výstavba: retrospektivní, členěno na kapitoly

Literární druh: próza

Literární žánr: novela

Vypravěč: Andrej Sokolov, popisuje svůj život

Postavy:

• Andrej Sokolov - dobrý člověk s těžkým životním příběhem, není zapšklý, ale dokáže stále milovat a pečovat

• Irina – manželka Andreje, hodná, miluje svého manžela i děti, vyrůstala v dětském domově

• Anatolij, Nasťuška a Oluška: děti

Obsah:

Člověk, jehož jméno autor neuvádí, musí jet na konci března do stanice Bukanovská. Cestou se rozdělí se s vým kamarádem a pojede přes řeku napřed.

Při čekání se dá do řeči s pocestným, který jde zrovna kolem s malým chlapečkem. Ten mu začne vyprávět o svém životě:

Oženil se se svou ženou Irinou, se kterou měl tři děti a dobrý život. Přišla válka a nastoupil jako šofér náklaďáku s municí. Se ženou se loučil velmi těžce, Irina za žádnou cenu nechtěla, aby Andrej odjel.

Nějaký čas u fronty jezdil, pak ale upadl do zajetí, když jel s dalším nákladem na frontu. Nejdřív Andreje odvedli do nějakého válkou zničeného kostela, kde zachránil život mladičkému četaři zabitím nepřátelského hromotluka. Ten ho chtěl udat, že je četař Žid.

Hned příští ráno Němci pobili všechny Židy a komunistické komisaře, kteří byli mezi nimi. Potom je odvedli do pracovního tábora v Poznani.

Andrej se pokusil utéct, ale čtvrtý den ho Němci našli a odvedli do vězení.

Když vyšel z vězení, jezdil dva roky po německých pracovních táborech, ale jako největší vzpomínku vyzdvihl Kostřínský tábor, kdy si stěžoval na úmornou práci a byl za to předvelen před velitele tábora. Za svou odvahu byl ušetřen smrti a dostal i něco k snědku.

Poté se dostal Andrej na pozici šoféra inženýra. Když dostal tu možnost, přejel území nikoho v autě i s inženýrem až na svoje území.

Na ruské frontě ho přijali vlídně i proto, že jim dovezl inženýra. Z vojenské nemocnicenapsal Irině, jenže místo vřelého dopisu mu přišlo oznámení, že mu bomba zabila ženu i obě dcerky už v roce 1942. Syn Anatolij byl zrovna v městě a hned potom se nechal naverbovat na frontu.

Andrej měl jet za měsíc domů. Neměl ale za kým jet. Zůstal u divize.

Po nějaké době se Andrejovi ozval syn Anatolij. Dopisovali si, Anatolij byl kapitán a velitel baterie. Těsně před koncem války se měli shledat, ale Anatolij byl zabit.

Po demobilizaci neměl Andrej za kým jít. Jel do Urjupinsku za kamarádem a jeho ženou. Našel si práci a po nějaké době přijl za syna malého Váňušku, kterého potkával osiřelého každý den cestou do práce.