Povinná četba - Smoljak, Ladislav

Během povídání o teple a kamnech nalezne Frištenský obrovský rampouch, o kterém učitel Poustka prohlásí, že se jedná o profesora McDonalda, který se svou výpravou před rokem zmizel. Po chvíli najdou i jeho společníka poručíka Berana a oba dva odnesou na severní pól. Protože stále ještě nemají co jíst a navíc ještě zjistí, že nemají jídlo na zpáteční cestu, rozhodnou se sníst Berana. Během jeho ohřívání Beran oživne a vysvětlí jim vědecký pokus McDonalda, který plánoval, že rozmrznou až za několik staletí. Rozmrzelý Beran se tedy přidá k polární výpravě a společně (i se zamrzlým prof. McDonaldem) se vrací hladoví domů. Až den na to dorazil na pól Američan Peary, Češi se ke svému prvenství nepřihlásili, protože by sláva připadla nenáviděnému Rakousku. Až po převratu roku 1918 se jediný žijící účastník výpravy Varel Frištenský přihlásil k této události a prodloužil si tak pobyt v psychiatrické léčebně o 10 let.

Postavy

Karel Němec - náčelník; vůdčím typem, do všeho se vrhá přímo a udržuje disciplínu

Varel Frištenský - přihlouplý, mladý, ale svojí povahou a svojí nižší inteligencí způsobuje mnoho vtipných scének

Vojtěch Šofr - lékárník; věčný optimista; velmi upovídaný, zná mnoho historek, kterými se snaží uvolnit situaci

Václav Poustka - pomocný učitel; velmi znalý člověk, snaží se do výpravy vnést zábavu, nebrání se aktualitám

Časoprostor Hra se odehrává ve 20. století, přesně 5. dubna 1909 na severním pólu. Interpretace a vlastní hodnocení Kniha se mi četla velice dobře, jelikož je poměrně krátká a díky dialogům přehledná. Tento příběh se mi velice líbil díky jeho vtipnému obsahu a dobrodružnému příběhu. Bylo zde ukázáno několik lidských osobností a povah, se kterými se v životě běžně setkáváme. Myslím si, že by si každý měl přečíst alespoň jednu cimrmanovskou hru, protože to opravdu stojí za to. Knihu vřele doporučuji.

Ukázka textu:

NÁČELNÍK: Pánové! Hrozí nám smrt hladem. Přemýšlel jsem o tom celou noc a nevidím jiné východisko. Navrhuji sníst psy.

(Přítomní si vymění nechápavé pohledy.)

UČITEL: Psy?

LÉKÁRNÍK: Vždyť my přece žádné psy… Aha, už rozumím!

(Pohlédne na Frištenského, který s vyplazeným jazykem dýchá jako pes.)

FRIŠTENSKÝ (v úleku schová jazyk a přestane hlasitě dýchat): Jaký psy?

UČITEL: Je to smutné, když člověk musí vztáhnout ruku na svého věrného přítele, ale asi skutečně nebude jiné východisko.

LÉKÁRNÍK: A bylo by možná lepší nesníst je všechny najednou. Jíst je po částech. Víte, aby byl zbytek spřežení schopen tahu.

FRIŠTENSKÝ: Co to tady blábolíte? Vy snad máte vidiny nebo co. Kde vidíte jaký psy?

NÁČELNÍK: S tím nesouhlasím. Když utratit, tak najednou. A hned. Dřív než zhubnou.

FRIŠTENSKÝ: Už je to tady. Zešíleli. Pánové, vzpamatujte se. My žádný psy nemáme. Vzpomeňte si. Vy jste původně chtěli vzít psy. Ale já jsem vám to rozmluvil. Ještě jsem říkal, vzpomeňte si, vemte radši silnýho chlapa, jako jsem já. Ty sáně utáhne a ještě zastane jinou práci. Může například naštípat dříví, jsem říkal. A taky, vzpomeňte si, jak jsem krásně rozštípal naše lyže. To bylo bohužel poslední dříví, co jsme měli, takže teď už jsem vám vlastně dobrej jenom k tomu tahu, ale táhnu pořád dobře, pořád jsem ještě silnej.