woolfova-pani_dallowayova

Obsah:

Román popisuje jeden den v životě zdánlivě obyčejné a nezajímavé ženy z anglické „vyšší střední vrstvy“. Odehrává se v Londýně 5 let po první světové válce. Clarissa Dallowayová připravuje jeden z jejích mnoha večírků, díky kterým je velmi oblíbená. Okolo poledne ji nečekaně navštíví dlouholetý přítel Peter Walsh. Její manžel je zatím na obědě u zámožné lady Brutonové (které pomáhá psát dopis do Timesů). Paralelně s jejím příběhem se odehrává příběh Septima Warren Smithe, který je těžce duševně poznamenán první světovou válkou (v níž mu zemřel jeho blízký přítel). Společně se svou manželkou Lucrezií (která ho milovala, ale nyní těžce zápasí s jeho „šílenstvím“) sedí v parku, poté navštíví jakéhosi renomovaného doktora a vrátí se domů.

Děj je tu zcela bezvýznamný, tvoří jen základní kostru, na kterou se nabalují spousty myšlenek, pocitů, nálad či různých „záchvěvů života“. Ale nepodstatný tu není jen děj, ale i čas (nebo spíše plynulý tok času). Jednotliví hrdinové ho vnímají velmi subjektivně – ale realitu vždy připomene nějaký spojující prvek (nejčastěji je to odbíjení Big Benu). V románu je rozvíjeno a podrobně rozebíráno mnoho motivů: Hned na začátku se objeví Clarissin obdiv a úcta k významným osobnostem – to když ji na cestě do květinářství mine auto s anglickou královnou. Následují úvahy o slávě a důležitosti v kontrastu s bezvýznamností a obyčejností a také o smrti. Poté, co okolo poledne Clarissu (po šesti letech v Indii) navštíví Peter Walsh, se znovu obnovuje a obnažuje její letitý vnitřní spor. Kdysi totiž tohoto přecitlivělého dobrodruha odmítla a vzala si místo něj rozumného a dobře zaopatřeného Richarda Dallowaye což jí dodnes užírá – zápasí s tím, jestli to byla dobrá nebo špatná volba, ale není schopná si definitivně odpovědět. Tento její konflikt přerůstá až v úvahy a pochybnosti, jestli její život a konání má nějakou hodnotu, či jestli je to jenom laciná přetvářka. Opět není schopná zaujmout konkrétní stanovisko. Hned obhajuje jednu stranu, hned zase druhou. Dokonce se zastává přetvářky – když je v zájmu dobra a chce člověka potěšit. Tytéž pochybnosti prožívá ale i Peter – také stále Clarissu určitým způsobem miluje a obdivuje, ale zároveň jí pro její povrchnost, omezenost a snad trochu i pokrytectví opovrhuje. Přesto si ale není jistý, jestli jeho způsob života je o mnoho hodnotnější. Na Clarisse mu imponuje její ohleduplnost, vznešenost, snaha lidem pomoci a dělat jim radost a vůbec – jakási její vnitřní energie, a nepostihnutelné kouzlo osobnosti. Z celého díla vyzařuje, nakolik je psychika a uvažování hlavní hrdinky určováno prostředím do kterého se narodila, a ve kterém vyrostla. Dobře je to vidět například na jejím boji se žárlivostí. Skrytě svému manželovi závidí pozvání na oběd lady Brutonové, kterou hluboce obdivuje pro její noblesu, schopnost jednat vždy korektně, ale hlavně asi jistotu týkající se správnosti stylu jejího života. Clarissa k závisti rozhodně přistupuje jako k něčemu nízkému a ubohému a snaží se ji v sobě za každou cenu potlačit což vlastně poukazuje i na její pokrytectví a neschopnost přiznat si své city a snažit se je pochopit. Velká část románu se odehrává i ve vzpomínkách paní D. – často jsou rozsáhle líčeny různé epizody z mládí, na které Clarissa s velkou nostalgií vzpomíná. Mládí je pro ní doba, kdy všechno bylo krásné, čisté a ryzí, ale kdy hlavně měla všechno před sebou, kdy ještě byla svobodná a měla možnost volby, kdy jí celý svět ležel u nohou. Nyní však prožívá krizi středního věku; stále se přesvědčuje, že její život ještě nekončí, že ještě lze mít nějaké plány, že ještě je pro co žít… Výraznou roli ve vzpomínkách hraje její milovaná přítelkyně Sally, jejíž svobodomyslnost, nekonvenčnost a šarm, díky němuž jí vše procházelo, Clarissu okouzlovaly – a představovaly další faktor, který v ní umocňoval její boj. Zároveň jsou skrze Sally lehce nastíněny Clarissiny lesbické sklony, které si však hrdinka nikdy s určitostí neuvědomí. Clarissin den končí monstrózním večírkem, na kterém se sejde mnoho zástupců oné proklínané a zároveň obdivované anglické meziválečné smetánky. Velmi zdlouhavě, až úmorně (patrně za účelem větší naléhavosti) zde Woolfová popisuje takřka „orgie konvenčnosti“, donekonečna omílá zaběhnutá klišé a prázdné zdvořilostní fráze, očima Petera Walshe kritizuje všechnu tu povrchnost a neupřímnost. Překvapivým a pro Clarissu takřka zdrcujícím je i příchod Sally po boku jakéhosi postaršího seriózního lorda – přímo ztělesnění toho, čemu se Sally v mládí velmi nevybíravě vysmívala. Pro Clarissu je to zhroucení ideálu nezávislosti a svobody, ve který celý život věřila, i když už nebyla schopná (a možná ani nechtěla) nějak ho realizovat – a který pro ní právě Sally symbolizovala. Souběžně s tím probíhá život Septima, který se odehrává ještě více uzavřen uvnitř mysli, a to z toho důvodu, že Septimus si po těžkém psychickém traumatu vytvořil jakýsi vlastní svět odtržený od reality tak jak ji vnímali „normální“ lidé. Postupně extrémně narůstá jeho vnímavost a citlivost i na ty nejnepatrnější detaily; mnohé si také sám vytvoří či dotvoří ve své přebujelé fantazii. Každý záchvěv skutečnosti (ať už je to závan větru v koruně stromu, poletování vlaštovek, či jen sotva postřehnutelná změna osvětlení) mu narůstá do mamutích rozměrů, často ho děsí, nebo naopak rozveseluje, což dává výrazně najevo, a tím se právě pro okolní svět (který nezná jeho vnitřní pochody) stává zvláštním. Jakýkoliv lidský zásah zvenčí do jeho světa ho ale ve většině případů velmi irituje – což je zvláště pro jeho manželku a doktora, který ho má „léčit“ velký problém. Septimus vidí ale také omezenost a konzervativnost Anglické vyšší střední vrstvy, neochotu měnit staré zvyklosti a přístupy. Nenávidí všechny „solidní a důvěryhodné“ muže, kteří mají „opravdový zájem na jeho uzdravení“. Částečně také proto, že on se nechce uzdravit, on se nepovažuje za nemocného. Právě naopak Septimus věří, že on sám, samojediný ze všech lidí byl vyvolen, aby poznal smysl a význam světa, který „musí být nakonec sdělen“… Zároveň má ze všech těchto lidí téměř panický strach, bojí se, že by ho léčbou mohli nějak omezit (či mu dokonce znemožnit) jeho poslání, ale také, že by ho mohli odtrhnout od jeho manželky, kterou přese všechno stále miluje – sice ho občas vyrušuje z jeho vizí, je mu však oporou a ačkoli mu už pramálo rozumí, snaží se mu ve všem vyhovět. Tento strach ho nakonec dožene k sebevraždě – a to, když (zrovna po vzácné příjemné chvilce vzájemného porozumění se svou manželkou) přichází onen solidní doktor aby ho odvezl do sanatoria. Septimus zpanikaří a skočí z okna… Clarissa Septima sice vůbec nezná, je s ním však spjata ještě těsněji než s Richardem Dallowayem nebo Peterem Walshem. Clarissina úzkost, samota a strach ze smrti se v jistém smyslu odrážejí i v Septimově šílenství. Septimus vidí hrůzu života, Clarissa jeho radost, vzájemně se doplňují, jsou dvěma aspekty jedné osobnosti.