8. Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid

• Hlavní myšlenka: Válka z pohledu obyčejného vojáka. Nesmyslnost a krutost války, která ničí mladické ideály, zasahuje do životů všech zúčastněných a znemožňuje jim žít jako dříve.

• Členění: 12 číslovaných kapitol

• Kompozice: chronologická (děj na sebe časově navazuje), prvky retrospektivy (Pavel vzpomíná na minulost), volný sled epizod

• Forma vypravování: většinou v ich-formě, závěr v er-formě

• Použité literární prostředky:

• Spisovný jazyk

• Nespisovné expresivní výrazy

• Vojenské termíny

• Vojenský slang

Klíčové pojmy:

Román = rozsáhlý příběh psaný prózou, hlavní a vedlejší dějové linie, epizody, mnoho postav (vyvijí se), do děje vstupuje vypravěč

Autobiografické rysy = umělecké dílo, v němž jeho autor nějakým způsobem ztvárňuje události svého života

Vnitřní monolog = přímá prezentace nevyslovených myšlenek postav

Slang = nespisovný útvar jazyka, který je charakteristický pro mluvčí náležející k určité zájmové nebo profesní skupině

Ukázka:

Je podzim. Ze starého mužstva už jich tu mnoho není. Já jsem tu poslední ze sedmi hochů z naší třídy. Každý mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Zklame-li je opět toto očekávání, zhroutí se, naděje jsou příliš silné, nebude lze se jich zbavit, aniž by explodovaly. Nebude-li mír, bude revoluce. Mám na čtrnáct dní klid, poněvadž jsem polkl trochu plynu. V jakési zahrádečce sedím celý den na slunci. Příměří přijde brzy, teď už tomu taky věřím. Pak pojedeme domů.

Tu se mé myšlenky zarazí a neclitějí dále. Co mě s takovou mocí tam táhne a co mne tam očekává, jsou pocity. Je to žízeň po životu, je to pocit domova, je to krev, je to opojení ze zachránění. Ale nejsou to cíle.

Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat. A nebudou nám taky rozumět - neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku zapomene, - a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune. Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; - léta se rozplynou a konečně zajdem.

Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.