9.Zbabělci

Navazuje na PRIMA SEZÓNU, KONEC NYLONOVÉHO VĚKU, TANKOVÝ PRAPOR.

Charakteristika hlavních postav

Danny Smiřický – bývalý student kosteleckého gymnázia, pracuje v kostelecké továrně, členem amatérské hudební jazzové skupiny – hraje na saxofon, miloval jazz, literaturu, miloval Irenu, jazz je jeho velkou vášní stejně jako ženy, kterým se ze všech sil snaží zalíbit, stává se revolucionářem a přihlásí se do městské armády, veškeré činy nedělá pro vlastenství, ale protože si myslí, že tímhle zapůsobí na Irenu, představuje si budoucnost

Irena – Nemiluje Dannyho, miluje horolezce Zdeňka. Dává políbení Dannymu, ale stále je věrná Zdeňkovi, je pitomá, pracuje na poště

Benno – sympatický tloušťík, hraje na trumpetu, má přítelkyni Helenu

Lexa – hraje na klarinet

Venca – hraje na trombón

Harýk – hraje na Epson, má přítelkyni Lucii

Jindra – hraje na basu, moc mu to nejde

Fonda – hraje na piáno, má super sluch, ladil hudební nástroje

Přema – podílí se s Dannym na zničení tanku, byl zatčen a zadržován v pivovaře

Jazyk, příklad

Jazyk – hovorová čeština, anglické i německé výrazy, obecná čeština, živé dialogy

Příklad –

,, A Irenka byla v jeho náručí.Doufal jsem,že ho zastřelili.Ale kdepak.Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji,nakonec se vždycky objevil.Vylezl odněkud jako čert,se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými rty,a Irenka nechala všeho a utíkala za ním.Ne.Nakonec já jsem vždy snil a myslel jsem,jaké by to bylo,a on nemyslel,pro něho to bylo.Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a měla ho ráda.Mě měla ráda.Nedalo se nic dělat.Musel jsem být rad,že to tak je ,a houby.Vstal jsem,pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvzlykal jsem se na počest vítězství a konec války,na počest tohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké,bezedné,věčné,pitomé,krásné lásky.A vzlykal jsem nad tím vším ,nad svým životem,nad esesáky ,které popravili,a nad chudákem Hrobem,který pad,nad Irenou,které nechápala a blížila se své zkáze v nějakém manželství,nad tím časem mládí,který skončil,a nad rozchodem,který začínal,nad orchestrem ,který se už takhle nikdy nesejde,nad večery,kdy jsme hráli pod petrolejkami a mysleli na svět,který přijde,nad všemi těmi krásnými dívkami,které jsem miloval,a miloval jsem jich mnoho,snad všechny,a nad sluncem,a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život ,ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu,že ho přijímám ,a že přijímám všechno,cokoliv přijde,protože nemohu nic dělat,a odněkud z té záplavy zlata a slunce se ke mně zase naklonila ta holka,co ji teprve potkám,a pohladila mě po tváři.Dole tancovali pásci,které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit,a měl jsem jít jinam,zase někam,a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci,na které jsem vždycky myslel,na holky a na jazz a na tu neznámou holku kterou potkám v Praze.“