Cesta do hlubin noci_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Louis Ferdinand Céline

Cesta do hlubin noci

Výňatek

Umělecký text

Teď jsem tu mluvící ženu zahlédl.

[…]

„Udělali vám Němci něco?“ zeptal jsem se jí.

„Zapálili dům u radnice a zabili mi bratříčka bajonetem do břicha... Když si hrál na můstku a díval se na ně, jak jedou... Podívejte se!...“ ukazovala mi. „Tamhle je...“

Neplakala. Znovu rozžehla svíci, jejíž světlo jsem před chvílí zahlédl. A uviděl jsem – byl to pravda – vzadu mrtvolku, položenou na slamníku a oblečenou do námořnických šatiček; a krk a hlava, sinalé stejně jako světlo svíce, vyčnívaly z velikého, modře kostkovaného límce. Byl celý skrčený ten chlapec: ruce a nohy u těla a záda prohnutá. Bajonet mu vrazil jakoby osu smrti doprostřed břicha. Jeho matka hlasitě plakala, klečíc vedle něho, a otec taky. A potom začali bědovat všichni dohromady. Ale já měl žízeň.

„Nemohli byste mi prodat láhev vína?“ zeptal jsem se.

„To se musíte zeptat maminky... Ta možná ví, je-li ještě jaké... Němci nám ho moc pobrali...“

A hned se šeptem domlouvali o mé žádosti.

„Už nemáme!“ přišla mi oznámit dcera. „Němci všechno sebrali… Přestože jsme jim ho sami dali, a hodně…“

„Och ano, to ano, ti toho vypili!“ poznamenala matka, která najednou přestala plakat. „To oni rádi…“

„A jistě víc než sto lahví,“ dodal otec, ještě pořád vkleče.

„Tak už nemáte ani jednu?“ naléhal jsem, doufaje ještě, protože jsem měl hroznou žízeň, a hlavně na bílé víno, zatrpklé, trochu vzpružující. „Rád vám zaplatím...“

„Je tam už jenom to drahé. Stojí pět franků...“ svolila konečně matka.

„Dobrá!“ a vytáhl jsem z kapsy těžký pětifrank.

„Přines jednu!“ řekla potichu dceři.

[…]

„A neříkejte jim, že jsme ještě tady!“ zavolala za mnou dcera, která schválně za tím účelem vyběhla z domu.

„To oni zejtra sami uvidí, jestli jste ještě tady!“ odpověděl jsem. Mrzelo mě, že jsem dal těch pět franků. Těch pět franků bylo mezi námi jako zeď. To stačí, aby se lidé nenáviděli, takových pět franků, a aby si přáli smrt těch druhých. Dokud bude na světě pět franků, není o lásce ani řeč.

„Zejtra,“ opakovali. „Kdopak ví, co bude zejtra...“

Zítřek, to bylo i pro ně daleko; za takových okolností neměl zítřek mnoho smyslu. Šlo vlastně u nás všech jenom o to, žít o hodinu dýl, a jediná hodina na světě, na němž se všechno zhustilo ve vraždění, to už je zázrak.

Neumělecký text

Když se jednou večer nakladatel Robert Denoël vracel z divadla, našel na psacím stole velký balík, v němž bylo devět set strojopisných stran Cesty do hlubin noci. Na balicím papíru byla adresa jakési dámy. Přes pokročilou hodinu začal Denoël číst: „Bylo to jako blesk z čistého nebe. Lapal jsem po dechu nad tou volností stylu, nad tím silným, novým lyrismem.“ Druhý den odpoledne si pozval paní, jejíž adresa byla na balíčku, slíbil jí, že se jejímu románu bude věnovat, vymámil z ní Louisovu adresu a hned mu napsal potrubní poštou.