Dobrodružný Simplicius Simplicissimus_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Hans Jacob Christoffel von Grimmelshausen

Dobrodružný Simplicius Simplicissimus

Výňatek

Umělecký text

XV

SimPlex je vojáky vyloupen,

o válce zdá se mu hrozný sen.

Když jsem přišel domů, shledal jsem, že mé kuchyňské a domácí nářadí i s mými chudými zásobami potravin, které jsem v létě v zahrádce vypěstoval a ušetřil na zimu, jsou pryč. Co teď, myslil jsem si; teprve tehdy mě nouze naučila opravdu se modlit. Sebral jsem všechen svůj nepatrný rozum k poradě, co bych měl dělat nebo udělat. Ježto však mé zkušenosti byly malé a špatné, nemohl jsem nic kloudného vymyslit; nejlepší bylo, že jsem se odevzdal Bohu a všechnu svou důvěru složil jsem jen v něho, neboť jinak bych byl patrně jistě zoufal a zahynul. Přitom jsem stále myslil na toho zraněného faráře, na oněch pět tak žalostně mučených sedláků a na všechny ty věci, které jsem toho dne slyšel a viděl; nepřemýšlel jsem tak o své potravě a záchraně, jako o nepřátelství mezi vojáky a sedláky; ale má prostoduchost si to nedovedla vysvětlit, takže jsem usoudil, že jsou na světě patrně dvojí lidé, kteří nemají týž původ z Adama, ale jsou, protože se tak krutě pronásledují, buď divocí, nebo krotcí, tak jako ostatní zvířata.

V takových myšlenkách jsem nevolí a zimou s hladovým žaludkem usnul; a tu se mi jakoby se snu zdálo, že stromy, stojící kolem mého příbytku, se rychle mění a nabývají zcela jiných podob; na vršku každého z nich seděl jezdec a všechny větve byly místo listím posety všelijakými postavičkami; některé z nich měly dlouhá kopí, jiné muškety, krátké ručnice, partyzány, praporce nebo také bubny a píšťaly. Bylo to veselé na pohled, protože to vše bylo pěkně v pořádku rozestaveno nad sebou; ale kořeny byly z neúhledných lidí, z dělníků, z řemeslníků a hlavně z venkovanů a jiných, kteří však přesto dodávali stromu jeho sílu a vždy znovu jej zásobovali, když mu jí chvílemi ubývalo; ba nahrazovali také opadnuvší listí svými lidmi k své vlastní a ještě větší zkáze. Přitom naříkali na ty, kteří seděli na stromě, a to právem, protože celá tíže stromu spočívala na nich a tlačila je tak, že jim všechny peníze z váčků, ba i z truhlic, uzavřených sedmi zámky, vytlačila. A nešlo-li to jinak, přetáhli je komisaři košťaty, jimiž se říkává vojenská exekuce, tak důkladně, že jim vzdechy z prsou, slzy s očí, krev z nehtů a morek z kostí ihned vy tryskly. A to ještě byli mezi nimi někteří, jimž se říkalo medvědi; ti se příliš netrudili, nic si z toho nedělali a měli v páteři místo morku všelijakou nečistotu.

(překlad J. Zaorálek)

Neumělecký text

Přísloví, že mezi zbraněmi mlčí Múzy, neplatí tak doslova pro německé sedmnácté století. Hlas tehdejší literatury byl třicetiletou válkou bezpochyby krutě poznamenán, ne však umlčen. Počtem i rozsahem děl, která tehdy vznikala, to bylo století velmi plodné; seznam toho, co obstálo jako trvalá hodnota i mimo dobu svého vzniku, by byl naproti tomu možná stručnější než u dob méně produktivních: z tehdejších vůdčích žánrů, velké tragédie a románu, bychom těžko co vybírali [...], na prvním místě našeho pomyslného výběru, hned vedle řady lyriků, by se však určitě octl – to patří k řadě paradoxů této literatury – jeden z tehdejších outsiderů, autor Dobrodružného Simplicia Simplicissima.