Cizinec hledá byt_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Egon Hostovský

Cizinec hledá byt

Výňatek

Umělecký text

„Svlíkejte se, musíte vokamžitě na kutě! Doktore, vy ste smolař! A teď honem kápněte božskou: kde je vaše práce?“

„Asi v pekle. Nechal jsem ji u paní Noskové, všechno jsem u ní nechal. Bože, já ji ranil, jenže nevím čím. Počkejte, počkejte, už si vzpomínám. Odešel jsem od ní. To je pro ni velká rána, ona mě tak nenávidí, že se beze mne zalkne. A paní Stoneová mi dala znamení. Ta náhoda! Ona zná mou Přítelkyni, ví, že půjdu za Ní, že můj čas je krátký, bůh suď, odkud Ji zná a odkud to všechno ví! Nováčku zlatý, mně je opravdu nanic, jen abych se před odjezdem nepomátl docela. Na levé noze mě tlačí jeden cvoček. Až se zuju, bude po poslední bolesti. Ale kdyby mi to šlo! Prsty mám chromé a už skoro vůbec nevidím. Já si to všechno představoval jinak, chtěl jsem k Ní přijet jako vítěz, a ne jako zbitý žebrák. Abych nezapomněl: někteří lidé tady v Americe kupují čas. Věděl jste o tom? Můžete si koupit čas... pět deka, kilo, metrák času! Čas je na prodej, a pokoj není! Dostal jsem tisíc dolarů, šek, tady ho žmoulám v ruce, podívejte se, je zablácený, já dnes pořád padám. Nejdříve jsem ho nabídl v hotelu, ale šli pro policii, pak jsem nasedl do taxíku a jel za vámi. Uprostřed cesty jsem se polekal, že se třeba řidič urazí, když mu za svezení dám tolik peněz. Lidé se pořád urážejí, a já nevím proč. Tak jsem se ho zeptal, vezme-li můj šek, a on hned zastavil. Chtěl vědět mám-li nějaké peníze v hotovosti. A když jsem řekl, že málo, a ukázal mu šek, aby si ho jen klidně vzal, tak se rozlítil, já dobře nevím, co se stalo, ale najednou jsem byl na dlažbě a taxík odjel. Potom ne a ne k vám zbytečně větral.“

„Doktore, pro Kristovy rány, ten hadr je vopravdu šek na tisíc dolarů! Co ste s ním prováděl? Ale teď de vo něco jinýho: hned zejtra zajdu k babě Noskový pro váš kufr. Ten sice taky může sebrat kozel, zato váš rukopis musím zachránit! Víte vůbec, že máte zimnici a že fantazírujete?“

Doktor Marek se naráz přestal usmívat. Zvedl zmučeně hlavu a hleděl užasle na Nováka horečnýma očima jako zvíře chtějící stůj co stůj porozumět pošetilé řeči svého pána.

„Já nemám zimnici... já se přišel rozloučit... já nesmím dopsat tu knihu... dostal jsem glejt... nikdo ji zatím nesmí za mne dokončit. Má kurýrní cesta selhala... vracím se... jiní kurýři budou později vysláni!“

„Doktore, něco se musí vokamžitě stát, vám je hrozně zle, ukažte, zuju vám boty.“

„To je dobře, děkuji, ten cvoček tolik tlačí! Víte to? Pošlete pro Ni, vzkažte jí, zatelefonujte ještě dnes!“

„Konečně zase rozumná řeč, jakou si dám líbit! Vona nám musí pomoct, ten šek můžem zahodit, je docela zničenej! Má vona ňáký peníze? Budem potřebovat fůru peněz: na nemocnici, na převoz, copak vím, nač na všech- no? Jak se jmenuje a jaký má číslo telefonu?“