Doktor Živago_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Boris Pasternak

Doktor Živago

Výňatek

Umělecký text

„Juro,“ psala mu Antonina Alexandrovna, „víš, že máme dceru? Pokřtili jsme ji Máša, na památku nebožky maminky, Marji Nikolajevny.

[...]

Ačkoliv ještě není nic definitivně rozhodnuto, odjedeme podle všeho do Paříže. Uvidíme daleké země, kam tebe vozili jako chlapce a kde byl vychován tatínek i strýček. Tatínek tě pozdravuje. Saša vyrostl, krásy nepřebral, ale je z něho velký, statný chlapec a při vzpomínce na tebe vždycky hořce, bezútěšně pláče. Víc už nemůžu. Srdce mi puká žalem. Buď sbohem. Dovol, ať tě pokřižuji na celé to nekonečné rozloučení, na ty zkoušky, na tu nejistotu, na celou tvou dlouhou, velice temnou cestu. Z ničeho tě neviním, ani jednu výčitku neuslyšíš, zařiď si svůj život tak, jak chceš, jen když ti bude dobře.

Než jsme odjeli z toho strašného a pro nás tak osudného Uralu, poznala jsem dost dobře Larisu Fjodorovnu. Jsem jí vděčná, že stála při mě, když mi bylo těžko, a posloužila mi při porodu. Musím upřímně přiznat, že je to dobrý člověk, ale nechci být pokrytecká – je můj pravý opak. Já jsem se narodila, abych život zjednodušovala a hledala správné východisko, kdežto ona proto, aby jej komplikovala a sváděla z cesty.

Sbohem, musím už končit. Přišli si pro dopis a je načase začít balit. Ó, Juro, Juro, miláčku, drahý můj, muži můj, otče mých dětí, co se to s námi stalo? Vždyť my se už nikdy, nikdy neuvidíme. Vidíš – teď jsem ta slova napsala – je ti jejich význam jasný? Rozumíš? Rozumíš? Pospíchají na mě a je to jako znamení, že pro mne přišli, aby mě odvedli na popravu. Juro! Juro!“

Jurij Andrejevič zvedl od dopisu nepřítomné oči bez slz, upřené do prázdna, suché zármutkem, zpustošené utrpením. Nic kolem sebe neviděl, nic nevnímal.

Neumělecký text

Jurij Andrejevič Živago, syn bohatého moskevského průmyslníka, se zúčastní ruských „přírodních dějin“ posledního půlstoletí a nakonec se stává jejich obětí. Právě v tomto Pasternakově románu vystupuje revoluce nejvýrazněji jako nezadržitelný živel, přinášející smrt a zkázu spolu s novým životem a obrozením.

Podobně jako Pasternakovy poémy, je Doktor Živago jakožto ukázka tradičního literárního žánru, k němuž ex definitione patří, románem nezdařeným, přecpaným davem postav s jen letmo nastíněnou či načrtnutou psychologií, románem kompozičně chaotickým a rozházeným, tonoucím bez vyhlídky na záchranu v poezii (chtělo by se říci: v zářivém lyrickém lijáku), v průběhu svého sedmisetstránkového cvalu ani jedinkrát neudrženým na uzdě sebeskromnější epické kázně. Ale do jisté míry je to kniha – neváhám použít toho slova – veliká: ve své beztvarosti má přece jen jakousi těžko postižitelnou formu nestvůry hlubinné flóry − omotává, škrtí, pohlcuje. Chvílemi připomíná ještě teplý kus masa vyrvaný ze života Ruska, a tím navazuje na nejlepší tradice ruské prózy minulého století.