Doyle Pes baskervillský

Sherlock v obrazu Hugo Baskervilla spatří podobnost se Stapletonem. Přikázal Henrymu, aby šel z večeře sám přes blata. Laura je seznámena s tím, jak ji Stapleton podvedl. Přiznává, že jí dopis pro sira Charlese, aby se sešli v aleji, nadiktoval on.

Když je Henry u Stapletonových, Sherlock a Watson vše sledují oknem. Paní Stapletonová u stolu nebyla. Když jde Henry přes blata domů, běží za ním obrovský černý pes, z očí a z tlamy mu srší oheň. Než stihl ohromeného Henryho zakousnout, detektivové ho zastřelili. Vrátili se do Stapletonova domu, odvázali paní Stapletonovou a vydali se hledat Stapletona. Nenašli ho, zřejmě se utopil v bažinách.

Po návratu do Londýna Sherlock Holmes zjišťuje, že Stapleton byl syn Rodgera Baskervilla, a proto toužil po dědictví – byl by jediným dědicem Baskervillů. Laura Lyousová mu měla posloužit jako návnada pro sira Charlese. Místo ní vyslal na schůzku zuřivého psa, kterého namazal fosforem, aby svítil. Charlese nezabil pes, ale úlek, když psa viděl. Henry Baskerville se později ožení s vdovou Stapletonovou.

• určení smyslu díla

Detektivní příběh odhaluje zlo, bojuje proti němu a zároveň ukazuje schopnost dedukce, chytrosti, všímavosti.

• pravděpodobný adresát

Detektivní román nemá jasně určeného adresáta, je jím kdokoli.

• zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Román vycházel na pokračování roku 1901, roku 1902 vyšel knižně. Vyšel jako třetí ze čtyř románů, v nichž vystupuje Sherlock Holmes. V předcházející knize však Sherlock Holmes zemřel, a tak Doyle zasadil případ do předcházející doby.

Příběh byl sepsán podle skutečného případu, který Doylovi vyprávěl jeho známý.

• tematicky podobné dílo

Agatha Christie – detektivní případy Hercula Poirota

• porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

Vzniklo několik filmových zpracování (např. 1983, 1988, 2000, 2002). Nejlépe je hodnoceno zpracování z roku 1983, které odpovídá knižní předloze.

Nikdy ani mozek rozrušený v horečných snech nemohl si představiti nic divočejšího, děsivějšího a ďábelštějšího nad toto temné tělo a nad tuto divou tvář, jež vyrazila proti nám z hradeb mlhy.

Dlouhými skoky obrovský, černý tvor tento pádil po stezce, sleduje přesně stopy přítele našeho.

Tak ohromeni byli jsme zjevem jeho, že dříve, nežli nervy naše se vzpamatovaly, dopustili jsme, aby nás minul.

Potom Holmes i já vystřelili jsme najednou; netvor zavyl hrozně, důkaz to, že aspoň jeden z nás ho trefil. Nestanul však, nýbrž pádil dále.

Daleko od nás na stezce viděli jsme sira Jindřicha, jak se ohlédl.

Tvář jeho zasvítila, úžasně bledá ve světle měsíčním. Mladý muž vzepjal ruce zděšením, a malomocně zíral na strašlivý zjev, jenž řítil se naň.

Avšak onen bolestný jek psa na ráz rozplašil všechen náš strach. Byl-li zranitelným, byl jistě těla smrtelného; mohli-li jsme ho zraniti, je možno jej i usmrtiti!