Hledání ztraceného času_V001_o
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Výňatek
Neumělecký text
Nejde nám o problém umění a šílenství v Proustově díle. Taková otázka nemá zřejmě velký smysl. Tím méně otázka po Proustově šílenství. Ta zcela jistě nemá žádný smysl. Jde jen o přítomnost šílenství v Proustově díle, o jeho distribuci, používání a funkci.
Šílenství se projevuje a různým způsobem funguje přinejmenším u dvou ústředních postav, u Charluse a Albertiny. Od chvíle, kdy se Charlus poprvé objeví na scéně, jsou jeho oči, jeho podivný pohled, líčeny jako oči špióna, zloděje, obchodníka, policisty nebo šílence. Na konci Hledání prožívá Morel opodstatněnou hrůzu z myšlenky, že Charlus vůči němu chová zločinně šílenou zaujatost. A od začátku do konce tuší lidé v Charlusovi přítomné šílenství, které jej činí nekonečně děsivějším, než kdyby byl pouze nemorální a perverzní, něčím vinný nebo za něco odpovědný.
[…]
Od prvního okamžiku vystupuje Charlus jako silná osobnost, panovačná individualita. Tato individualita je však říší, mlhovinou, která skrývá a obsahuje množství neznámých věcí: jaké je Charlusovo tajemství? Celá mlhovina se soustředí kolem dvou jedinečných oslňujících bodů: očí a hlasu. Oči proniknutých panovačným světlem, jindy ovládaných slídivými pohyby; jednou plných horečné aktivity, jindy pochmurně lhostejných. Hlasu, v němž se druží mužný obsah řeči se zženštilou strojeností výrazu. Charlus se podobá ohromnému blikajícímu znaku, velké světelné a zvukové krabici: kdo Charluse poslouchá nebo se setká s jeho pohledem, je postaven před tajemství vyzývající k odhalení, mystérium, které chce být proniknuto, interpretováno a o kterém od začátku tuší, že může vést až k šílenství.
(G. Deleuze, Proust a znaky)
obecná struktura ústní zkoušky
1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla);
2. obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla;
3. porovnání výňatku z uměleckého textu s výňatkem z textu neuměleckého;
4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika.