Hledání ztraceného času_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Marcel Proust

Hledání ztraceného času

Výňatek

Umělecký text

Pan de Charlus mi neodpověděl ani tentokrát. Připadalo mi, že vidím na jeho rtech pousmání těch, kdo posuzují povahu a vychování ostatních lidí velmi zvysoka.

Protože jakékoli vysvětlení odpíral, zkoušel jsem dát si nějaké sám, ale docházel jsem jen k váhání mezi několika verzemi, z nichž žádná nemusela být správná. Snad si to nepamatoval nebo jsem možná sám špatně rozuměl tomu, co mi dopoledne řekl… Pravděpodobnější bylo, že z pýchy nechtěl vypadat, jakoby se snažil získat lidi, jimiž pohrdá, a proto také připisoval iniciativu jejich příchodu jen jim. Jenže když námi pohrdá, proč mu na tom záleželo, abychom přišli, nebo spíš aby přišla babička, neboť mluvil toho večera z nás dvou jen s ní, ani jednou se mnou. Bavil se velmi živě s babičkou i s paní de Villeparisis, schován jaksi za nimi, jako by seděl vzadu v lóži, a spokojoval se s tím, že chvílemi odvracel zkoumavý pohled svých pronikavých očí, aby ho upřel na mou tvář se stejnou vážností, stejnou starostlivostí, jako by to byl těžko rozluštitelný rukopis.

Nebýt těch očí, podobal by se patrně obličej pana de Charlus obličejům mnoha jiných krásných mužů. A když mi Saint-Loup při hovoru o jiných Guermantech řekl: „Nemají zkrátka ten vrozený ráz velmože od hlavy k patě jako má strýc Palaméde,“ a potvrdil tím, že urozený zjev a aristokratická odlišnost nejsou nic tajemného nebo nového, ale že záležejí ve znacích, které jsem poznal bez obtíží a které na mne neučinily zvláštní, musel jsem uznat, že jedna z mých iluzí se rozplynula. Ale pan de Charlus marně uzavíral neprodyšně výraz obličeje, jemuž lehká vrstva pudru dávala trochu divadelní vzezření; oči byly jako trhlina, jako střílna, kterou jedinou nedovedl ucpat a z níž se člověk cítil, podle toho, v jaké k němu byl poloze, pojednou zasažen odleskem nějaké vnitřní střelné zbraně, která se nezdála nijak uklidňující ani pro toho, kdo by ji, aniž ji úplně ovládal, nosil v sobě ve stavu nejisté rovnováhy a stále hrozící výbuchem; a obezřelý, neustále nepokojný výraz jeho očí spolu s únavou, která kolem nich a až po hluboce pokleslé modravé kruhy pod nimi ovlivňovala obličej, byť vyrovnaný a upravený, budil představu nějakého inkognita, nějakého přestrojeného muže v nebezpečí, nebo jenom nebezpečného, ale tragického člověka. Byl bych rád uhodl, co je to za tajemství, tajemství které v sobě nenosí jiní lidé a které ve mně vzbudilo dojem záhady v pohledu pana de Charlus, už když jsem ho viděl ráno u kasina. Ale po tom, co jsem teď věděl o jeho příbuzenstvu, nemohl jsem už

myslet, že je to pohled zloděje, a po tom, co jsem slyšel z jeho konverzace, ani že je to pohled blázna.