Němcová - Babička

Dílo je částečně autobiografické, babička napsána dle vzoru Němcové – její babičky Magdaleny Novotné, autorka se potom sama stylizuje do postavy Barunky

Kompozice: kapitoly, které na sebe příliš nenavazují

Jazyk díla: spisovná čeština, zastaralá čeština, archaismy (zastaralé), historismy (zaniklé)

Tématika: idealizace českého venkova a důraz na české zvyky a obyčeje

Charakteristika hlavních postav:

Babička – moudrá, vyrovnaná, dbá na obyčeje a náboženské tradice

Barunka – nejstarší z dětí, babiččina oblíbenkyně, ráda naslouchá babičce a učí se jejím zvykům

Jan, Vilém, Adélka – sourozenci Barunky

Kněžna – v jejích službách sloužil pan Prošek, otec dětí, zeť babičky. Ráda naslouchá vyprávění babičky, dá na její slova

Komtesa Hortenzie – schovanka kněžny

Kristla, Míla, Viktorka, mlynář, myslivec – obyvatele ratibořického údolí, přátelé babičky

Obsah:

Kniha začíná příjezdem babičky na Staré bělidlo, kam se vydává za svou dcerou, Terezou Proškovou, a za vnoučaty – Barunkou, Adélkou, Janem a Vilímem. Všichni si babičku okamžitě zamilují (její dobré srdce vycítí i psi Sultán s Tyrlem ). Babička se dětem stává vychovatelkou, chůvou i učitelkou. Vypráví jim pohádky, učí je lidovým zvykům a lásce k vlasti, práci a ke všemu živému. Část knihy je věnována právě popisu lidových zvyků, příběhů a pověstí (Vánoce, Velikonoce, Mikuláš, Dožínky, vyhánění zimy…)

Postupně si svou vlídností získává i všechny sousedy, kteří za ní často chodí „pro radu“. Nejčastěji ji navštěvují mlynář a myslivec s rodinami. Radostně ji přivítají i na zámku, kde sloužil otec dětí (většinu roku byl však ve Vídni), pan Prošek, a kam na jaro přijížděla komtesa se slečnou Hortenzií. Té babička pomohla ke sňatku s učitelem malířství, a ke štěstí přispěla také Mílovi a Kristle, kteří se měli brát, ale Míla byl povolán na vojnu. Proto se babička u kněžny přimlouvá za jeho návrat.

Část knihy se také věnuje vyprávění životních příběhu hl. postav. Babička si totiž pamatuje mnoho osudů venkovských lidí, z nichž snad nejvíce dojímá baladický příběh bláznivé Viktorky. Když babička zemřela, lidé na Starém bělidle si nedovedli představit život bez té laskavé, dobrotivé a moudré babičky a proto nebylo snad jediného člověka, který by její smrt neoplakal a který by ji neměl aspoň trochu rád. Pohřebním průvodem a slovy hraběnky Zaháňské „ Šťastná to žena!“ Tím končí kniha.