Noci v cirkuse_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Angela Carterová

Noci v cirkuse

Výňatek

Umělecký text

Peříčko však ve sněhu smrt neviděla. Jediné, co vnímala, bylo sváteční mihotání ojíněných světel, které jí připomínalo diamanty.

Když stoupala po klouzavých schodech k průčelí jeho domu, tiskla si k tělu sobolí přikrývku a vozka jí držel nad hlavou velký deštník. Na dveře dohlížely sochy dvou satyrů, nad vchodem visel erb s jednorožcem, který probodával rytíře. Ulice byla pustá a opuštěná. Žluté světlo pouličních lamp neúprosně prosívalo padající sníh. Kočí se uklonil, zmizel a nechal Peříčko, aby za libozvučný domovní zvonek zatahala sama. Carevič ji poctil tím, že jí sám otevřel. (Takže tys poslal na noc všechny sluhy pryč, co? Hm…)

„Chci, aby tu na mě fiakr čekal přesně ve dvacet tři třicet,“ oznámila mu břitce a shodila kožešinu na zem. Ať si ji zvedne sám, jestli chce.

Jeho dům bylo království nerostů, kovů a skla — zlata, mramoru a křišťálu; pobledlé sály a nekonečná zrcadla a třpytivé lustry, které v průvanu cinkaly jako stříbrné zvonečky ve větru… a dojem chladu, sterilnosti, bezmála hmatatelný, bezmála dýchatelný z tvrdých, mrazivých ploch a prázdných prostranství.

Je to vždycky totéž! rozhlížela se Peříčko kriticky. Pro bohaté lidi je peněz škoda. To kdyby ona byla takhle bohatá jako Krésus, představovala by si svůj dům trochu jako Královský pavilón v Brightonu, jako něco, nad čím by se každý kolemjdoucí usmál, dárek na oplátku těm, od kterých to bohatství vzešlo.

Ale i obráceně, pokračovala v duchu, a posměšně se nad carevičovým palácem ušklíbla, pro chudáky je škoda bídy, vždyť si taky neumějí nic užít, jsou stejní jak bohatí bez peněz, stejně nemožní, když se o sebe mají postarat, neumějí s penězi zacházet o nic lépe než boháči, všechno jen rozhází za zbytečné, barevné, blýskavé cetky, úplně jako ti druzí.

Musím vám na Peříčko něco říct, pokud jste si toho ještě nevšimli: je to děvče se sklonem k filosofování.

Když jsou to peníze, co nás dělá chudými a bohatými, tak proč je nezrušíme? říkávala občas Lízince. Vždyť peníze nejsou nic jiného než jen symbolický prostředek pro usnadnění směny, která by měla po právu probíhat zadarmo nebo vůbec.

Neumělecký text

Základní dějová kostra románu je jako vystřižená z červené knihovny. Okřídlená artistka známá pod jménem Peříčko přiměje líčením svého barvitého osudu mladého amerického novináře Jacka Walsera, aby se přidal k cirkusu, a tam se do sebe postupně zamilují. Sice je pak načas rozdělí nebezpečné peripetie a dobrodružství, ale všechno dobře dopadne, oba mladí lidé se šťastně shledají a naplní svou lásku. Milostná zápletka ovšem tvoří ve složité tkanině románu jen jednu červenou nit. Předně je třeba zmínit komplexní vypravěčskou strukturu knihy. V první části líčí Peříčko svůj život až do okamžiku, kdy se dostala k cirkusu. Čtenář ovšem její životní dráhu sleduje prostřednictvím Walsera, který příběh artistky v duchu nedůvěřivě glosuje. Jako Šeherezáda z Tisíce a jedné noci Peříčko nadto do své promluvy vkládá příběhy jiných postav. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že se její vypravěčský výkon mísí se vstupy, kterými se do jejího povídání vkládá Lízinka, její údajná adoptivní matka, takže čas od času nejen Walser, nýbrž i čtenář ztrácí pojem o tom, která z nich je vlastně právě u slova. A aby to bylo ještě složitější, mísí se do toho všeho jakýsi tajemný vypravěč, který „zvnějšku“ popíše novinářovy životní zkušenosti, představí účinek, jaký má Peříčko na své publikum, a okomentuje Walserovy pocity a reakce. Ve druhé části románu se vyprávění znenadání ujímá vševědoucí vypravěč, který svou pozornost rovnoměrně dělí jednak mezi obě hlavní postavy z první části, a jednak mezi další účinkující v cirkuse. Ve třetí části se vracíme k Peříčku; tentokrát ale nesledujeme její dech beroucí vypravěčské schopnosti, nýbrž dostaneme prostřednictvím vnitřního monologu i rozhovorů s její adoptivní matkou možnost nahlédnout do jejího duševního světa. Mezitím (objektivní) vypravěč dále zaznamenává Walserovy osudy; nezapomene se ovšem ani zahloubat do vedlejší dějové linie, která se ostatních postav dotýká jen okrajově. Konečné setkání Walsera s Peříčkem pak opět pozorujeme z pohledu vševědoucího vypravěče, který nakonec s gustem popíše i Peříččin závěrečný smích, jenž zčeří celý svět.