Pavel Zlatí úhoři

• posouzení aktuálnosti díla

Životní bilancování, vzpomínání na vlastní dětství a na rodiče je stále aktuální. Neaktuální je doba, na kterou Pavel vzpomíná.

• určení místa a času textu

místo: Buštěhrad na Křivoklátsku, okolí řeky Berounky, Praha

čas: autorovo dětství (přibližně léta 1935–1945), ale i přesahy do dospělosti

• stručné nastínění děje

• povídky pocházejí ze souborů Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby a několika povídek z pozůstalosti, soubor uspořádal Bohumil Svozil

• povídky jsou seřazeny chronologicky a rozděleny do tří oddílů (9 z předválečného období + 4 z válečných let + 12 z poválečného období, celkem 25 povídek)

Nejdražší ve střední Evropě – povídka z předválečného období; maminka toužila podívat se k moři, ale rodina nikdy nenašetřila tolik peněz. Když už měli něco naspořeno, tatínek Leo dostal tip od doktora Václavíka na rybník, ve kterém žijí ohromní kapři. Tatínek se tam jel podívat, viděl jednoho vypaseného kapra, a rybník okamžitě koupil. Dlouho pak jezdil kapry krmit, jenže na podzim při výlovu se ukázalo, že v celém rybníce je jen ten jediný kapr. Tatínek jel hned k panu Václavíkovi, jenže ho nezastihl, doktor odjel do Itálie k moři. Po několika letech se pan Václavík ukázal u Pavlů a chtěl po tatínkovi – obchodním cestujícím Elektroluxu - ledničku. Tatínka hned napadlo, že by mohl „splatit dluhy“, sehnal ledničku a nechal z ní všechno vyndat, takže pan Václavík obdržel jen prázdnou skříň. Neřekl však nic, došlo mu, proč to pan Pavel udělal.

Smrt krásných srnců – povídka z válečných let; převozník, pan Prošek, měl vlčáka Holana. Holan byl vycvičen tak, že pomáhal svému pánovi s pytláctvím, což bylo dost nebezpečné. Pytlačili na stráni nedaleko řeky, kde se pásli srnci. Tuto stráň nazýval pak Prošek místem, kde umírají krásní srnci. Stačilo dát Holanovi pokyn a on srnce uhnal. Prošek ho potom rozporcoval a odnesl v batohu domů, takže na něj nikdo nepřišel. Protože bratři Pavlovi byli částeční židé, museli nastoupit do transportu do koncentračního tábora. Nejmladší Ota a tatínek zatím nemuseli. Tatínek je chtěl alespoň pořádně nakrmit, než odjedou, a tak vyrazil za panem Proškem. Ten se však bál, navíc by u sebe musel schovávat žida, ale alespoň tatínkovi půjčil Holana. Holan jako kdyby věděl, že nyní musí poslouchat jiného pána, brzy srnce chytil. Málem ho však odnesli dva rybáři. Tatínek a pan Prošek je zastrašili, tatínek si odvezl srnce domů, maminka maso upekla a Jiří i Hugo se pořádně najedli. Na konci autor dodává, že možná právě ten srnec zachránil oběma jeho bratrům život, protože zvlášť Jiří se vrátil ve zbídačeném stavu.

Zlatí úhoři – povídka z autorovy dospělosti; Ota vzpomíná, jak s tatínkem lovili malé úhoře, kteří měli zlatou barvu, ale nikdy jich nebylo dost, aby se člověk najedl. Když měl po letech tatínek kulatiny, Ota mu chtěl dát něco, co tatínek ještě neměl. Sedl do vlaku a odjel za panem Proškem, ale 4 dny nic nechytil. Když už to chtěl vzdát, pan Prošek ho přesvědčil, aby šel ještě jednou. Byla bouřka a podařilo se mu jich chytit dokonce jedenáct. Odjel zpátky do Prahy, svěřil je řezníkovi Francimu a šel obstarat tác. Oslava už byla uchystána a on předložil úhoře jako předkrm. Tatínek byl nadšený, zakousnul se a sousto vyplivl – úhoři byli přesolení. Ota byl zklamaný, úhoře vzal a pověsil je v kůlně. Když vyschly, zakopal je do země u řeky. Poté uzenář zemřel a pan Prošek také. Tatínek byl pořád na živu a žil s maminkou na chatě u Berounky v Radotíně. Stále myslel na úhoře, rozhodl se je chytat na rozkouskované rousnice. Když jich měl dost, pozval Otu, předložil mu seznam všemožných jídel z úhořů a také první z nich – úhoře na másle. A potom pozval syna ještě několikrát, vždy, když chytil dalšího. Celkem mu připravil 11 jídel. Krátce na to zemřel, ale svůj dluh synovi splatil.