Pozdě k ránu_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel Hlaváček

Pozdě k ránu

Výňatek

Umělecký text

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,

chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,

již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají…

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,

co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,

co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,

jak chvění silných drátů utlumených sordinami,

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,

když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat…

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,

když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,

a vigilie přísná padá za lesy a vodu

a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervosně se chvějí,

když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.

Výňatek

Neumělecký text

Za týden jsem přišel v smluvenou hodinu, kdy jsem věděl, že bude nejméně přátel v Moderní revui, do redakce a zastihl jsem tam již Hlaváčka netrpělivě čekajícího. Pta1 se mne hned, co říkám názvu básní: Pozdě k ránu. Řekl jsem, že název jest zcela pěkný.

Hlaváček mi dal pak čísti rukopis předmluvy. Předmluva byla opravdu „divoká“ a Procházka z ní již nejpříkřejší výrazy vyškrtal. Končila se slovy, že se přiznává Hlaváček celou duší k praporu Moderní revue.

Když jsem dočetl předmluvu, řekl jsem Hlaváčkovi přímo, že mu neschvaluji tuto předmluvu. Že básník má bojovati svými básněmi a že všechny kritické manifesty jsou zbytečné, když dílo samo nemluví vlastní silou. Hlaváček vzal rukopis předmluvy a chtěl jej zničiti. Procházka jej zachránil a uložil do redakčního archivu. Pozdě k ránu vyšlo bez předmluvy, Procházka teprve v Spisech Hlaváčkových předmluvu otiskl v dodatcích. Když jsem po mnoha a mnoha letech tuto předmluvu znova četl, uznal jsem, že jsem radil Hlaváčkovi dobře. Neušel sice zlobným kritikám, hlavně kritika známé koterie, jenž psal velmi posměšně o básních Pozdě k ránu, ale předmluva není dosti shodná s celkovou náladou knihy, naopak, značně ji ruší.

Hlaváček mi ukazoval také kresbu titulního listu pro novou knihu. Vlastní kresbu. Užasl jsem a nechtěl ani věřiti, že je kresba Hlaváčkovou. Okouzlila mne dokonale. Nahý jinoch obrácený zády k divákovi se dívá do dáli na zapadající měsíc. Je v této kresbě již celý Hlaváček-malíř. Upřímně jsem vyjadřoval své nadšení a Hlaváček byl tak dojat, že mi znova stiskl ruce tím silným svým způsobem. Ale cítil jsem, že se tentokráte jeho ruce chvějí. Pozval jsem Karla k sobě do bytu za týden, až přijedu z Vídně a až si pročtu všechny jeho básně. Rukopis byl značně objemný a bylo tam mnoho básní netištěných.