Sbírka známek
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Sbírka známek
Pan Karas je další ústřední postavou této povídky. Karas vypráví a vzpomíná na období svého dětství. Bylo mu deset let, když začal sbírat známky. Jeho tatínek to nerad viděl. Myslel si, že se kvůli tomu bude chlapec špatně učit. Pan Karas měl kamaráda Lojzíka Čepelku a s ním holdoval této filatelistické vášni. Lojza měl otce opileckého flašinetáře, matka byla pradlena. Byl to takový střapatý, pihovatý kluk, rozdrbaný jako vrabec. Karas ho nesmírně miloval, přesně tak, jak dovedou děti milovat svého největšího kamaráda. A tohoto citu je člověk schopen, jen dokud je mladý, poté nějak okorá a zesobečtí. Tatínek Karase byl notář, hlava místní honorace, strašně důstojný a přísný pán.
Malý Karas nesmírně Lojzu obdivoval a zbožňoval, protože byl šikovnější, samostatný a udatný jako krysa. Na nose měl pihy a uměl házet kameny levou rukou. Stal se jeho největší láskou života. Lojza se stal Karasovým důvěrníkem ve sbírání známek. Sbírat známky to nebylo jenom o vlastnictví, ale bylo to věčné dobrodružství. V tom sbírání známek byl takový motiv cestování a mořeplavectví.
Malý filatelista musel sbírání zatajovat. Se sbírkou známek se schovával na půdě, aby ji náhodou tatínek neobjevil. Na půdě byla stará truhla, takzvaná moučnice, a do té kluci zalézali jako dvě myši a ukazovali si známky. V tom schovávání bylo něco krásného a dobrodružného. Kluci museli chodit po rodinách a škemrat o staré dopisy, aby na nich mohli odlepit známky. Lidé měli plná šuplata starých papírů. Tyto hodiny patřily k jeho nejblaženějším. Vydržel hodiny sedět na zemi, probírat zaprášené kupy lejster a hledat na nich nějakou známku, kterou dosud neměl. V jejich městě byly dokonce textilní fabriky a tam Karasovi dovolili chodit a hledat známky. Toto se stalo jeho nejbohatším lovištěm. Tam objevil největší poklady z celého světa. Měl z toho ukrutnou radost. Léta věnovaná sbíráním známek se stala jeho nejkrásnějšími.
Poté dostal Karas spálu a Lojzu nechtěli ke sběrateli pouštět. Lojza stával na chodbě a pískal. Jednou dokonce utekl z postele a rychle běžel na půdu zkontrolovat sbírku. Byl zeslábly, nemohl uzvednout ani víko od truhly. Truhla byla však prázdná, krabice se známkami byla pryč. Ta bolest a hrůza se nedaly ani vylíčit. Zůstal tam stát jako zkamenělý, nemohl ani plakat, sevřelo se mu hrdlo. Okamžitě si vydedukoval, že mu známky odcizil Lojzík. V ten moment to pro něj bylo nepochopitelné zklamání a zoufalství. A nejhorší na tom bylo, že to Lojza udělal v době, kdy byl kamarád nemocný. Nikomu o odcizení neřekl, ani tatínkovi a tetě. Maminku už neměl. Nikdo mu nerozuměl. Právě v této době se jim začal odcizovat a neměl k nim žádný dětský vztah. Karas si říkal, že se kamarádil se žebrákem. Od té doby začal dělat rozdíly mezi lidmi, ztratil stav sociální nevinnosti. Tehdy ještě netušil, jak ho tato událost zasáhne na další léta v dospělém životě.