Zámek_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Franz Kafka

Zámek

Výňatek

Umělecký text

K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: „Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?“

„Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,“ pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy.

„A k přespání tu musí mít člověk povolení?“ ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu.

„Jistěže musí mít povolení,“ odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: „Nebo snad nemusí mít povolen“

„To si tedy budu muset povolení opatřit,“ řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát.

„A od koho pak?“ zeptal se mladík.

„Od pana hraběte,“ řekl K., „nic jiného mi nezbývá.“

„Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?“ zvolal mladík a ustoupil o krok.

„Nejde to snad?“ zeptal se K. s klidem. „Tak proč jste mě budil?“

Teď už byl mladík zlostí bez sebe. „To jsou tulácké manýry!" vykřikl. „Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.“

„Přestaňte s tou komedií,“ řekl K. nápadně tiše, lehl si přetáhl přes sebe přikrývku. „Zacházíte při1iš daleko, mladíku, a zítra si o vašem chování ještě promluvíme. Hostinský a ostatní pánové jsou svědky, jestliže vůbec nějaké svědky potřebuji. Zatím vám řeknu jen tolik, že jsem zeměměřič a že mě sem povolal hrabě. Moji pomocníci s přístroji přijedou za mou zítra. Nechtěl jsem se připravit o procházku ve sněhu, ale bohužel jsem několikrát zabloudil, a proto jsem přišel tak pozdě. A že je už při1iš pozdě, abych se hlásil na zámku, jsem věděl sám, bez vašeho poučování. Proto taky jsem vzal zavděk tady tím spaním, z něhož jste mě tak – mírně řečeno – nezdvořile vyrušil. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Dobrou noc, pánové.“ A K. se obrátil ke kamnům. „Zeměměřič?“ slyšel za sebou ještě rozpačitou otázku, pak bylo úplné ticho. Ale mladík se brzy vzpamatoval a pravil hostinskému natolik tlumeně, aby to vypadalo jako ohled na K-ův spánek, a přitom tak hlasitě, aby K. rozuměl: „Zeptám se telefonicky.“ Vida, i telefon mají v téhle venkovské hospodě? Jsou tu tedy dokonale zařízeni. Samo o sobě ho to překvapilo, ale vcelku to očekával. Ukázalo se, že telefon má skoro přímo nad hlavou, v ospalosti si toho nevšiml. Musí-li teď mladík telefonovat, pak ho při nejlepší vůli nemůže nerušit, jde tedy jen o to, jestli ho K. nechá telefonovat; rozhodl se, že nechá. Pak ovšem nemělo smysl dělat, jako že spí, a proto se znovu obrátil na záda. Viděl, jak se sedláci vyplašeně sesedají a dohadují se, příchod zeměměřiče není žádná maličkost. Otevřely se dveře do kuchyně, celé je zaplnila mohutná postava hostinské, hostinský jí šel po špičkách říci, co se děje. A už začalo telefonování.