Židovská válka_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Lion Feuchtwanger

Židovská válka

Výňatek

Umělecký text

Nazítří hned po východu slunce byli tři mučedníci propuštěni. V tiberské vilové čtvrti, ve venkovském sídle Juliána Alfa, představeného veliovské obce, je pod lékařským dozorem vykoupali, nakrmili, oděli do vzácných šatů. Potom je posadili do krásného vozu Juliána Alfa. Po cestě, vedoucí z Tiburu do Říma, stáli všude ve skupinách Židé, a jakmile se k nim přiblížil vůz s běžci vpředu a velkým doprovodem vzadu, odříkávali požehnání předepsané po záchraně z velikého nebezpečí a volali na ty tři: „Požehnání těm, kdož tu přicházejí. Pokoj s vámi, doktoři a páni.“

Ale u tiburské brány stál ohromný dav. Zde očekávali mučedníky na prostranství uzavřeném policií a vojskem představení pěti židovských obcí, státní sekretář ministerstva pro žádosti a stížnosti Polybius, císařovnin ceremoniář, ale zejména spisovatel Josef ben Matouš, delegát jeruzalémské Velké rady, a herec Demetrius Libanus. I zde přirozeně budil největší pozornost herec; ale všichni do jednoho, římští páni i Židé, ukazovali si na štíhlého mladého muže s vyhublou fanatickou tváří, smělým nosem a vášnivýma očima. To byl doktor Josef ben Matouš, který vymohl pro ty tři amnestii. Konečně vůz s těmi třemi přijel. Lidé si s dojetím ukazovali jejich napůl vyholené hlavy s vypáleným písmenem E, na stopy po okovech nad kotníky. Mnoho lidí plakalo. Ale herec Demetrius Libanus poklekl, sklonil hlavu do prachu silnice a zlíbal nohy mužům, kteří trpěli pro Hospodina a pro zemi izraelskou. Každý byl zvyklý vidět ho jako komika, kdekoli se ukázal, dávali se lidé do smíchu, ale dnes se nezdálo nikomu komické, když tu před těmi třemi ležel v prachu a líbal jim nohy a plakal.

Příští sobotu se konaly v agrippinské synagóze slavnostní bohoslužby. Nejstarší ze tří osvobozených přečetl první verše z té části Písma, která byla pro tuto sobotu určena, těžce, zhluboka vyrážel slova, prostorný chrám byl naplněn lidmi do posledního místa, hlava na hlavě, bez hlesu a dojatě stáli lidé po celé ulici. Když bylo předčítání skončeno, byl vyvolán Josef, aby pozvedl svitek tóry. Stál na pódiu štíhlý a vážný, oběma rukama vysoko zvedal svitek a otáčel se, aby jej všichni viděli, rozhlížel se vášnivýma očima po nespočetném shromáždění. A zraky římských Židů utkvěly na mladém, ohnivém muži, jenž před nimi zvedal svatý svitek Písma. […]

Josefovo poslání v Římě skončilo. Ale zůstával. Jasně mu opět tanul před očima cíl, pro který přišel do Říma: dobýt tohoto města. Stále zřetelněji si uvědomoval, že pro něho existuje jen jediná cesta: literatura. Lákala ho veliká látka z dějin jeho vlasti.