Zločin a trest_V001_o

„Budu hledět přijít... určitě... určitě“ vstal také Raskolnikov a také se bůhvíproč zajíkal a zmlkl v půli slova. „Posaďte se ještě laskavě,“ řekl náhle, „musím s vámi mluvit. Prosím vás – nevím, jestli nepospícháte – buďte tak hodná a věnujte mi chvilenku...“ A přistrčil jí židli. Soňa se znova posadila a znova ostýchavě a zmateně zašilhala po obou dámách a hned sklopila oči.

Raskolnikovovi stoupla krev do bílého obličeje, oči mu zasvítily, cosi do něho náhle vjelo.

„Maminko,“ řekl pevně a důtklivě, „to je Sofja Semjonovna Marmeladovová, dcera chudáka pana Marmeladova, kterého včera před mýma očima přejeli koně a o kterém jsem vám už říkal...“

Pulcherija Alexandrovna se podívala na Soňu maličko přimhouřenýma očima. Přestože byla velmi zmatena Roďovým upřeným a vyzývavým pohledem, nedovedla si toto potěšení odepřít. Duněčka se vážně a upřeně zahleděla přímo do tváře nebohé dívky a nechápavě si ji prohlížela. Soňa při představování znova zvedla oči, ale upadla do ještě většího zmatku.

(překlad J. Hulák)

Neumělecký text

„Zločin a trest“ je románem fakticky bez milostné zápletky. Razumichinova láska k Duně Raskolnikovové prokmitne epizodicky kdesi na druhém plánu hlavního děje, složitý vztah Raskolnikova k Soně se dotváří ve skutečný milostný cit teprve v epilogu románu.

Raskolnikov v průběhu děje vystupuje jako teoretik, jako ideolog, jehož téměř beze zbytku pohltila jeho idea. Pokud se v něm projevuje cit, jde většinou jen o záblesky, rychle potlačované reflektujícími slovy. Při první návštěvě u Soni přemýšlí o všemožných sociálních i existenciálních otázkách, Soňa ho zajímá spíše jako objekt, jako oběť tíživých sociálních poměrů, jimž má být v jiné formě obětována i jeho sestra Duňa. „Neženskou“ Soňu snad zprvu ani nevnímá jako ženu. Později se mezi nimi vytváří zvláštní napjatý vztah, který bychom mohli formulovat jako vztah mezi rozumem, reprezentovaným Raskolnikovovou teorií, a svědomím, které přestavuje živelný cit Soni. Raskolnikov nezápasí v „Zločinu a trestu“ jen s vyšetřovatelem Porfirijem Petrovičem a celou policejní mašinérií, ale především se svým svědomím, jehož mluvčím se nechtěně stala právě Soňa. Soňa je největším nepřítelem Raskolnikovovy milované teorie, a proto se ho dotýká zvlášť bolestně, jitří jeho nejhlubší ránu, a tou je pochybnost o teorii a nezdar pokusu o její realizaci prostřednictvím vraždy staré lichvářky.

Po nešťastné skandální vzpomínkové hostině po Marmeladovově pohřbu přichází Raskolnikov k Soně: náhle k ní pocítí prudkou nenávist; ale když se setká v jejích očích s projevem mučivé starosti o něj, s láskou, jeho nenávist zmizí jako přízrak; zmýlil se ve svých citech.

Ale opravdu se zmýlil?