Jobova noc_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

František Hrubín

Jobova noc

Výňatek

Umělecký text

[…]

Prokleta buď třikrát,

šeredná země mrtvol, země červů,

zahrado bez plodů a strupe světa!

Buď prokleto tvé jméno a tvé símě,

buď prokleto, cos oplakávala,

buď prokleta tvá radost a tvá láska,

buď proklet každý, kdo tu žil a zemřel,

a bez milosti zavržen buď navždy

od lidí, od zvířat i od bohů!

Poslední její dech buď černým mrakem

a zakryj slunce, zakryj oblohu,

vy lodi, obraťte se před přístavy,

jež pohltilo moře do hlubin,

vyhněte se jí, zelenavé trávy,

obleťte, ptáci, z dálky její stín,

a děste se jí, vichry, bouře, deště!

Buď, země, nočním vytím, cinkotem

falešných peněz, mrtvým chrámem vraždy,

a ten, kdo pláče nad tvým životem,

buď stokrát proklet s tím, kdo chtěl by vzkřísit

sutiny moru, v kterých bloudí děs!

A buďte na něm krutě potrestány

zločiny země, vypálené dnes!

Do pekel vedou vyvrácené brány,

tvé brány, země hříchu, prokletí!

Buď vymazána z lidské paměti!

... ty padající — hvězda padat má —

a pak je tma a pak je jenom tma ...

Neumělecký text

Básnická skladba Jobova noc, zprvu představená jako dramatické pásmo v znovu obnoveném Burianově divadle D 46, později vydaná knižně a poté podstatně přepracována do definitivní koncentrované podoby, nebyla jen „básnickým manifestem“, jak se uvádělo v divadelním programu, a nebyla jen aktualizující příležitostnou básní sloužící konjunkturalisticky požadavkům chvil poválečného nadšení a optimistických dějinných výhledů. Některé její části, z nichž byla složena, vznikly mnohem dříve, některé klíčové motivy se objevovaly v jeho tvorbě již od sklonku třicátých let. Novinkou bylo jejich ideové přepólování. Existenciální máchovský motiv země – kolébky a hrobu se v Hrubínově skladbě rozlamuje na dvě protikladné a nepřátelské podoby země. Stará země je pojata jako země lidské samoty, odcizení, bohatství a kapitálu, nesvobody, falše, smrti a totalitní moci. Je to země, která zrodila fašismus. A lyrický mluvčí vášnivě i pateticky proklíná tuto zemi, její nohsledy a pomocníky. [...] Tato utopická sociální vize spíná Hrubínův koncept staré a nové země s dávnými chiliastickými náboženskými představami o druhém příchodu Kristově a jeho tisíciletém království na Zemi, připomíná židovské očekávání příchodu Mesiáše, sny raných křesťanů o spravedlivém světě, učení středověkých náboženských sekt, pikarty a husitské radikály. Hrubínova nová země také připomene zemi zaslíbenou, do které se vchází ze staré země egyptského otroctví očistnou cestou přes moře a poušť a již je však také v poslední instanci třeba vybojovat. Básník Job, průvodce peklem staré země, je obrazem lidské malosti. Hrubín o této postavě sám prohlásil v časopise Doba nedlouho po prvním uvedení a vydání skladby: „V každém z nás je v nerozhodných chvílích přítomen Job, nástroj politických dobrodruhů. V době války šel nám v patách, ukňučený, ustrašený, sám strach o psí život, jehož páteří je bič, na ohnivém voze se míhal jako stín – a my viděli, jak bere poslední židli pod přítelem, jak mu rve poslední lžíci od úst, jen aby on žil a živořil. V dobách míru je Job všechno to otrávené, to nevděčné, to nevěřící, to bezpáteřné. Job je choroba, která zachvátila svět, má povahu rakovinnou, je to nemoc, která v nás udusí nadšení, jež sotva vzplálo.“ [...]