Zmoudření Dona Quijota_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Viktor Dyk

Zmoudření Dona Quijota

Výňatek

Umělecký text

DON QUIJOTE: Věřím, všechno věřím. Nuže, ztratili jsme čas, ale ne všechen. Zachraňme aspoň, co zbývá. Paní mého srdce, paní, pro niž jsem provedl tolik pošetilostí, paní mých snů a nyní mé skutečnosti, Dulcineo bláznivého Dona Quijota, nabízím vám ruku -

NEŤ: To přesahuje meze, magistře.

HOSPODYNĚ: Toho nepřipusťte, pane faráři. Ani vteřinu bych tu nezůstala.

DULCINEA (k Donu Quijotovi, zmatena slovy, kterých nechápe): Tropíte si žerty?

DON QUIJOTE: Ne.

DULCINEA (k Sanchovi): Mluví vážně?

SANCHO PANZA: Snad.

DULCINEA (podává Quijotovi ruku, kterou tento ceremonielně líbá).

DON QUIJOTE: Představoval jsem si vše jinak. Ale nutno smířiti se se skutečností a viděti věci, jak skutečně jsou. To byla přece vaše slova, příteli Samsone Carrasco, léčiteli chorých duší? Celá má minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní bude načase bdíti. Budeme bdít, ó Sancho, jak budeme bdít! Nestaneš se nikdy už guvernérem ostrova ani hrabětem. Ale budeme přesto spokojeně žít! Nač zápasit se lvy, nač osvobozovat zločince, nač pomáhati těm, kterým ublíží naše pomoc? (K Faráři:) Spokojili jste se spálením mých knih. Samson Carrasco šel hloub. Zmoudřel jsem jeho přičiněním. Mé bláznovství mi odpusťte. Bylo tuším nicméně zábavné. Tomu, kdo mnoho bavil, odpustí se mnoho. (Utichá) (Všichni čekají ještě nějaké slovo, které nevychází z Quijotových úst; bezradná a tíživá pauza, kde vteřina zdá se hodinou. Sevření prolomí teprve)

MAGISTER: Nyní byla by na místě hudba.

(Ale nikdo neodpovídá na poznámku Magistrovu; mlčení Quijotovo je stále nápadnější. Hlava jeho poněkud poklesla, ruka visí bezvládně. Za toho mlčení stává se šero dotěrnějším a přízrakovějším.)

SANCHO PANZA: Pane!

FARÁŘ (skloní se nad Quijotem, s pohybem své profese): Synu!

DULCINEA (upírajíc pohled na Hospodyni a Neť): Je dobrý.

MAGISTER: Je moudrý.

FARÁŘ (zvedne pochodeň, která zase klesne): Je mrtev!

Neumělecký text

Tak zvaná generace let devadesátých dala českému dramatu dva dramatiky opravdu rozené, Jaroslava Hilberta a Viktora Dyka. Dyk je úzký, ale skutečný talent dramatický, jemuž ostrá dialektika myšlenková a slovná i navozuje i zužuje postřeh životně společenský a historický. Epigramaticky přebroušený až do subtilnosti míjí velmi často hlubší tok životní a znemožňuje si často nezaujatý pohled do mihotavého dění podvědomého; tak zejména smyslná vášeň studívá u něho jako oheň spíše malovaný než prožívaný. Romantická ironie životní dává některým jeho hrám ráz příliš suché vynalézavosti a konstruovanosti, ale Posel z roku 1907 zůstává přesto vážným pokusem o historické drama z doby bělohorské a odvážným pohledem do pedantsky těžkopádného a syrového klimatu české duše. Zmoudření Dona Quijota žije bohužel příliš bezostyšně z románu Cervantesova a přiřaďuje se tak k módním tehdy hrám přešívaným z velikých děl minulosti. Jevištní neúspěch, který potkával Dyka za života, zůstává mu věrný i po smrti a příčina toho je cerebrálný ráz jeho básnické vlohy, vysušující hloubavost a suchý šerm slovní; Dyk někdy až herbářovitě lisuje květy života a olupuje je analytickou rozkladností o jejich vůni, barvu, pel. Jaroslav Hilbert je mnohem víc práv životu při vší své křečovitosti, nevypočítatelnosti, náhlosti.