0. Revoluce 1848

REVOLUCE 1848

1. Revoluce ve Francii

Francouzská buržoazie byla stále zklamanější politikou krále Ludvíka Filipa, jelikož upíral měšťanstvu zastoupení na moci a dělnictvo bylo nespokojeno se svým postavením. Jelikož o svržení občanské monarchie Ludvíka Filipa usilovali téměř všichni, začala opozice pořádat reformní bankety, kde šířila myšlenku volební reformy. 22. února 1848 zakázal král jeden takový banket, čímž ještě více vzrostla obecná nespokojenost, a nakonec došlo i k vypuknutí revoluce. 23. – 24. 2. proti sobě bojovali lidé s vojskem, a nakonec král uprchl do Anglie, revolucionáři vytvořili prozatímní vládu a Francie se stala podruhé republikou.

Prozatímní vláda vypsala nové volby do parlamentu na základě všeobecného hlasovacího práva, zavedla občanské svobody, vyhlásili právo na práci a začala vytvářet národní dílny. Z voleb počátkem května 1848 vzešlo Ústavodárné národní shromáždění (ÚNS). Většinu získali umírnění republikáni, kteří zrušili národní dílny pro jejich hospodářskou nevýhodnost. V červnu 1848 vypuklo ozbrojené povstání dělníků proti republikánské vládě, které bylo nakonec krvavě potlačeno.

ÚNS vypracovalo republikánskou ústavu – v čele měl být postaven prezident volený na čtyři roky a vybaven výkonnou mocí. V prosinci 1848 byl zvolen prezidentem Ludvík Napoleon Bonaparte (synovec Napoleona). Ludvík ale využíval popularity rodiny Bonapartů a vytlačoval přívržence republiky z mocenských pozic, rozhodnutí nepředkládal parlamentu, ale k přímému hlasování lidí a omezil všeobecné hlasovací právo.

Napoleon Bonaparte dal v prosinci 1851 zatknout vůdce republikánské opozice. Součástí tohoto státního převratu byla nová ústava, díky které se Ludvík stal prezidentem na deset let a obdržel zvýšené výkonné pravomoce. On chtěl pro svůj rod dědičný císařský titul, který získal díky politickému nátlaku a všelidového hlasování a Francie se stala v listopadu 1852 podruhé císařstvím v čele s Napoleonem 3.

1. Pokus o sjednocení Německa

Liberální měšťanstvo se již od první poloviny 19. století snažilo o sjednocení německého národa v jeden stát, ovšem po vídeňském kongresu se vytvořil německý spolek. Prusko na počátku 30. let 19. století vytvořilo s většinou německých států celní unii neboli hospodářskou jednotu.

Po revoluci ve Francii dostali panovníci strach, že by se něco podobného mohlo odehrát v německých státech také, proto urychleně propustili neoblíbené ministry, vyhlásit rovnost občanů před zákonem a svobodu tisku. I tak 18. 3. 1848 vypuklo v Berlíně ozbrojené povstání. Druhý den vyhráli povstalci a pruský král Fridrich Vilém 4. slíbil svolat ústavodárný sněm, vydat konstituci a usilovat o sjednocení Německa.

Ve Frankfurtě nad Mohanem se v polovině května 1848 sešel první celoněmecký parlament. Národní shromáždění mělo vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. Od samého počátku se v parlamentu střetávali představitelé myšlenky sjednocení velkého Německa včetně zemí západní habsburské monarchii s poslanci, kteří přijetí rakouských a českých zemí vylučovali, aby zajistili převahu Pruska (tzv. maloněmecké sjednocení).