Edison_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vítězslav Nezval

Edison

Výňatek

Umělecký text

Naše životy jsou strmé jako vrak

Jednou k večeru se vracel rychlovlak

mezi Kanadou a mezi Michiganem

soutěskami které neznám jejich jménem

po plošině kráčel malý průvodčí

s čapkou nasazenou těsně do očí

bylo tu však něco krásného co drtí

odvaha a radost z života i smrti

Jeho otec krejčí švec a drvoštěp

kupec s obilím měl chatrč půdu sklep

a věčnou nestálost jež k potulkám nás svádí

zemřel touhou po vlasti a smutkem mládí

Tatínku tys věděl co je věčný stesk

dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk

tatínku tys věděl že jsou všude hrubci

mezi krejčími i mezi dřevorubci

ty jsi poznal co jsou potulky a hlad

chtěl bych umřít jak ty také zdráv a mlád

avšak je tu cosi těžkého co drtí

smutek stesk a úzkost z života i smrti

Výňatek

Neumělecký text

Snad jsem již řekl, s jakou vášni jsem miloval večerní městská světla. V dobách, kdy mne ještě Praha deprimovala a kdy jsem pro stesk po domově neodhalil ještě její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi. Nebylo ovšem tak snadné najíti konec, za který by se básník uchopil této myšlenky, nechal jsem ji tedy v sobě zrát a nespěchal jsem na její ztělesněni.

Až o prázdninách roku 1927, v době, kdy jsem psal ve škole u rodičů svou Kroniku z konce tisíciletí, padl mně při prohlížení tatínkovy knihovny do ruky spisek, ve kterém byl životopis Edisonův. Četl jsem jeho stránky znova a znova, zapamatoval jsem si hlavní Edisonova životopisná data a na svůj plán pozapomněl. Při psaní románu jsem pocítil, že by se mi lépe pracovalo, kdybych měl psací stroj a kdybych se na něm naučil psát. Přišel mi do ruky prospekt na psací stroj Corona a já jsem touhou po něm celé noci nespal. Stačilo jen zmíniti se před tatínkem o tomto svém snu a můj dobrý tatínek, který už nečte a nikdy nedočte tyto paměti, odpustil mně všecku hysterii, které jsem někdy propadal, a rozhodl se, že mi psací stroj koupí. Objednali jsme ho a po několika dnech přišel zářivý jak anděl, aby mě omamoval svým kouzlem dny a noci. Neuměl jsem na něm psát a hledal jsem dlouho písmenko po písmeni, než se mi podařilo je nalézti.

Jednou v neděli koncem října 1927 jsem byl jat zvláštním neklidem. Chodil jsem po pokoji, který byl už téměř ponořen v šero, bezděčně jsem usedl ke klavíru, od kterého bylo vidět siluetu žloutnoucí školní zahrady, a začal jsem improvisovat. Hledal jsem v hluboké poloze dlouhé těžké akordy, které by odpovídaly stavu mého ducha, avšak nehrál jsem dlouho. Aniž jsem si byl vědom, co udělám, co chci, odešel jsem do pokojíka, kde jsem pracovával. Můj psací stroj se rozzářil, žárovka nad ním mu dala všecku jeho magičnost. Zvolna jsem vyťukal na stroji první verš Edisona. Ještě téhož večera jsem zakončil první zpěv.