12. Etika

– vystupuje ve formě určitého požadavku na jednání

– pomáhají stanovit, zda je naše chování dobré, nebo špatné

– jsou ve své obecné podobě určitým ideálním modelem, vzorem mravních

vztahů

– pomocí soustavy norem společnost určitým způsobem programuje a

usměrňuje své chování

Sokrates – 5. stol. př. n. l.

– nejsou od něj zachovány žádné spisy – víme o něm jen díky Platónovi

– uznával 2 hodnoty – pravdu a dobro

– učil formou dialogu (začátek destruktivní, ke konci nové pravdy)

– maieutika = rození pravdy v dialogu

– „Jestliže je člověk moudrý, chytrý a zná pravdu, pak je i dobrý.“

– lidé páchají zlo z nevědomosti (dnes už utopie)

Platón – 5. – 4. stol. př. n. l.

– pokud bude člověk ctnostný, pak bude dobrá i obec

– etika = politika

– éros = touha po vzdělání

– 4 ctnosti: statečnost – měla by pomáhat člověku, aby byl ochotný snášet utrpení,

překonávat těžkosti a směroval k pravému dobru

střídmost – znamená rovnováhu, schopnost nacházet pravý střed mezi

požitkem a odříkáním, mezi přísností a shovívavostí

spravedlnost – ctnost zaměřená na jednání člověka tak, aby odpovídalo

mravnímu uspořádání, to je v duchu moudrosti, statečnosti

a mírnosti

moudrost – ctnost, která pomáhá člověku rozlišovat, co je dobré a zlé

– hédonismus = usilování o blaženost, libé pocity

Aristoteles – chápe společnost jako přirozenost, nelze žít bez ostatních lidí

– eudaimonismus = usilování o štěstí

– zakladatel etiky (dílo: Etika Nikomachova)

– ctnost = snažit se být lepším

– aréte = střídmost (nejlepší možná vlastnost)

– mezotés = mezi dvěma krajnostmi, umírněnost

– zabývá se ctnostmi

– štěstí – cíl lidského života

– epikureismus – založena roku 305 př. n. l. Epikúrem

– epikurejec = člověk, který usiluje o pohodlný a požitkářský život

– hédonistická etika – lidé by měli směřovat k dosažení slasti a blaženosti

– Epikúros – vychází z Démokritova atomistického modelu

– „Žij skrytě, žij střídmě.“

– dílo: O štěstí

– za nejvyšší dobro považuje slast, ovšem slast jako duševní

blaho (ataraxiá)

– slast dále chápe jako nepřítomnost strasti

– hlavním zdrojem lidské strasti je strach – především strach

z bohů a ze smrti

– proti těmto zdrojům strachu namítá, že bohové svět nestvořili,

ani do něj nezasahují; a že pokud jsme tu my, není tu smrt a

pokud je přítomna smrt, už tu nejsme my

– stoicismus – kolem roku 300 př. n. l. založil Zenón z Kitia

– v gnoseologii kladli důraz na smyslové poznání

– veškeré dění probíhá podle zákona nutnosti, který má zároveň povahu

přírodní i božskou (panteismus = Bůh je ve všech věcech)

– ideálem je blaženost, která je chápána jako vyrovnanost, soulad s přírodou a

lidmi

– nejdůležitější ctností je žít v souladu s přírodou a rozumem