Hostinec U Kamenného stolu_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel Poláček

Hostinec U Kamenného stolu

Výňatek

Umělecký text

Při čtení tohoto psaní zpotil se hostinský Spytihněv, jako by vlekl do vršku těžké břemeno. Sloh paní Boženy připomínal popínavou rostlinu, která ustavičně dostává výhonky a ve své bujnosti tvoří neproniknutelnou houštinu. Mladík si trochu odpočinul, a když nabral svěžích sil, pokračoval ve čtení:

„[…] já říkám pořádná ženská to štěstí nemá dneska je vdova už postarší má v Praze rohák o muských nechce už slyšet všecky jsem prokoukla říká jeden větší lotr než druhý, teď si žije má služku dva psi papouška sama na nic nesáhne a nechá si říkat milostpaní, dávajíc na chudé…“

Nenadálý přechodník srdečně rozesmál mladého hostinského.

− Dávajíc na chudé, opakoval, zalévaje se nezkrotnou veselostí. Dávajíc na chudé … Naše tetička vyhrála asi ten přechodník v tombole a nyní se jím chlubí…

Ucítil na sobě pohled bratrův a pohlédl naň pobavenýma očima. Jiskra jeho veselí přeskočila na vrchního číšníka, který se však okamžitě vzpamatoval a ukryl svůj úsměv do ubrousku. Hostinský se důstojně zamračil, odkašlal si a přilnul zrakem k popsanému papíru.

„Milení moji synovci Spytíku a Tomášku, já povědomost o tom mám, že nyní vedete hospodu po nebožtíkovi dej Vám pánbůh štěstí a požehnání denně se za vás modlíc, abyste byli opatrné neb to v našem oboru jináč nejde nedávejte nikomu na dluh nebo Vás lidi roznesou a když, tak se dotyčnému podívejte pořádně na zoubek. Kam byste přišli. Když přijde ožralý, tak mu nenalévejte, kde se namazal, tam se doraz a koukej, ať jseš venku. Obejdo. Já jsem byla s takovými hnedky hotová taky můj Mistr choť na Vás vzpomíná povídajíc, taková hospoda to by bylo něco pro mě jsem syt divadelního umění zhnusila se mně sláva pochybné pozlátko. […] pozdravujte též ode mě pana radu Dynderu jakož i ct. choť taktéž slečny ty děvčátka rozmilé a mil. paní radové vyřiďte že jí pošlu ten recept na borůvkový ligér.“

Když hostinský dočetl toto poselství, zhluboka si oddychl, jako by se znavil dobýváním pařezů a podal list vrchnímu číšníkovi.

Ten se zaškaredil a zamumlal, šilhaje směrem k harmoniu: „Dopis na společnou adresu dlužno nejprve dát ke čtení staršímu. Tak se to patří.“

Spytihněv přistoupil k oknu, narýsoval cosi na zamženou tabuli a pak to smazal; i zavrčel v odpověď: „Mě se nemusí poučovat, co se patří. Společný dopis čte nejprve šéf a pak teprve personál. A nemluvit zbytečně! To by se si vyprosilo!“

A odešel za nálevní stůl, aby naplnil džbán, který mu podala děvečka.

Neumělecký text

Tento „melancholický Žid“, kterému doba nadělala vrásky starce, si dokázal uprostřed malých lidí najít své „ratibořické údolí“ a prožívat s nimi poklid maloměsta, prostě senzačně prostý život a jeho „milieu, ovzduší, stav, habitus člověka“. Klimatické lázně Džbery z Hostince U kamenného stolu jsou takovou enklávou. S potěšením se tu nostalgicky rozhlíží krajem vypínajícím se „703 m nad hladinou mořskou“, dopřává si cestu na zříceninu hradu Plž a minerální vodu Bič, jejímž léčivým účinkům časem uvěříme. Protagonisté příběhu, osudem pronásledovaný Šimon Tatrmuž, majitel vyhlášeného hostince, a jeho „hříšná“ žena Božena Kášová, provd. Mertensová, ovd. Tatrmužová, prchající „za hlasem svého srdce“, jsou typické středostavovské postavy s dobrosrdečným, ale omezeným a naivním viděním svého mikrosvěta. Přes nevěru s hercem Benno Mertensem je autor k paní Boženě smířlivý a vlídný, její dobromyslnost nám předkládá v precizně stylizovaném dopisu na rozchodnou s Tatrmužem. („Drazemilovaný můži!… A nechoď pořád k vodě, stejně chytíš houby s octem, máš rechma a pak budeš celou zimu doktorovat, já tě znám.“) Po smrti „utrápeného“ hoteliéra vrší Poláček řadu konfliktních, ale současně humorných situací. […]