Komedie o hrnci_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Plautus

Komedie o hrnci

Výňatek

Umělecký text

MEGADORUS: Kolik bys mi hádal let?

EUKLIO: Ó, já dobře vím, jsi boháč na zlato i na roky.

MEGADORUS: Vždycky jsem tě považoval za řádného občana.

A tak smýšlím také nyní.

EUKLIO: (pro sebe) Zřejmě myslí na zlato. (Hlasitě) Co chceš po mně?

MEGADORUS: Podívej se! My se známe důvěrně.

Chtěl bych si vzít tvoji dceru. Slib mi, že ji dostanu!

Tohleto by mohlo přinést štěstí tobě, mně i jí.

EUKLIO: Poslyš, Megadore, děláš, co ti vůbec nesluší.

Vysmíváš se chuďasovi, třebaže ti neškodí.

Ani slovem, ani skutkem si přec nezasluhuji,

abys se mnou takhle jednal.

MEGADORUS: Nepřišel jsem za tebou proto, abych se ti vysmál, ani se ti nesměji.

EUKLIO: Proč jsi tedy povídal, že chceš moji dceru?

MEGADORUS: Proto, že já budu znamenat

štěstí pro tebe a vy zas přinesete štěstí mně.

EUKLIO: Napadlo mě, Megadore, že jsi člověk bohatý

a i vlivný, já však že jsem člověk velmi chudobný.

Kdybych ti dal svoji dceru, vypadalo by to tak,

jako kdybys ty byl volem a já oslem: poslouchej,

kdybych já byl s tebou spřažen, nemohl bych, rozumíš,

táhnout břímě stejnoměrně s tebou; bylo by to tak,

že bych ležel, jako osel, v blátě; ty bys, jako vůl,

vůbec na mě nedbal, jako kdybych nebyl na světě.

Zkrátka byl bys nepřítel a u lidí bych budil smích.

Kdybychom se pohádali, nenašel bych nikde stáj

ani jiné útočiště. Voli by mě nabrali

na rohy a osli by mě rozkousali na cáry.

Je to vskutku nebezpečné přejít k volům od oslů.

MEGADORUS: Když se spojíš se šlechetným, bude ti to na prospěch,

opravdu. Tak jenom přijmi nabídku a vyslyš mě, dej mi dceru!

EUKLIO: Ale věno pro ni nemám.

MEGADORUS: Nevadí. Je-li řádná, má dost věna, nepotřebuje mít víc.

EUKLIO: Připomínám ti to proto, aby sis snad nemyslil, že jsem našel peníze.

Neumělecký text

Římská komedie, zvláště Plautova, byla také hudebně bohatší. Měla zpívaná sóla, která ovšem nebyla jen hudební vložkou, protože děj v nich pokračoval, takže se komedie podobaly asi dnešní operetě. Také lyrické pasáže byly doprovázeny hudbou a podle charakteru dialogu i podle nálady jednajících osob se měnil i verš. Uhlazené řecké komedie v Plautových rukou sice zhrubly, ale ožily jeho neodolatelným temperamentem. V jejich řeči bujně a jadrně zaznívá mluva římské ulice, hýří situačním vtipem i skvostnými slovními hříčkami, ve kterých snad nejlépe vidíme, s jakou virtuózní lehkostí a s jakou geniální nedbalostí vládne Plautus latinou. Tematicky se jeho hry nikterak nevymykají zvyklostem nové attické komedie.

S kompozicí si Plautus dělal daleko méně starostí než řečtí autoři. V jeho komediích plyne děj živě a přirozeně, jako by byl jen pouhou improvizací. Někdy bývá dokonce vidět, že hra je šita horkou jehlou, protože má rozpory v ději nebo není dostatečně souvislá. Plautus přímo hýří nápady, takže se stane, že je zápletka marnotratně překomplikována, a divák ani nestačí autorův důmysl ocenit. Hlavní síla Plautových komedií vskutku není v umně vyvážené a na efekt propočítané stavbě komedie, ale v jednotlivých situacích plných života, v bezprostředním vtipu mistrovských dialogů a v neposlední řadě v lehce, ale jistě a účinně načrtnutých postavách, o jejichž charakteru a postavení ve hře měli diváci té doby jasno od první chvíle.