Franz Kafka - Proměna

Ale prokurista se už při prvních Řehořových slovech odvrátil a jen se po něm s ohrnutými rty ohlížel přes poškubávající rameno. A během Řehořovy řeči chvilku klidně nepostál, nýbrž nespouštěje z Řehoře oči ustupoval ke dveřím, ale zcela pozvolna, jako by bylo tajně zakázáno opouštět pokoj. Už byl v předsíni a podle kvapného pohybu, jímž naposledy vytáhl nohu z obývacího pokoje, by si někdo mohl myslet, že si zrovna spálil podrážku. V předsíni však napřáhl pravou ruku daleko před sebe ke schodům, jako by tam na něj čekalo nějaké přímo nadpozemské vykoupení.

Řehořovi bylo jasné, že rozhodně nesmí nechat prokuristu v tomto rozpoložení odejít, nemá-li být jeho postavení v obchodě krajně ohroženo. Rodiče to vše tak dobře nechápou; nabyli za ta dlouhá léta přesvědčení, že Řehoř je v obchodě zaopatřen na celý život, a mimoto jsou teď natolik zabráni do okamžitých starostí, že ztrácejí veškerou prozíravost. Řehoř však tu prozíravost má. Prokuristu je třeba zadržet, upokojit, přesvědčit a nakonec získat; vždyť na tom závisí budoucnost Řehořova i celé rodiny! Kdyby tu tak byla sestra! Ta je chytrá; plakala už, když si Řehoř ještě klidně ležel na hřbetě. A prokurista, ten přítel žen, by si jistě dal říci; byla by zavřela dveře od bytu a v předsíni by mu to leknutí vymluvila. Jenže sestra tu právě není, Řehoř musí jednat sám. Nepřišlo mu na mysl, že ještě vůbec neví, jak se v této chvíli dokáže pohybovat, ani to mu nepřišlo na mysl, že možná, ba pravděpodobně opět nebylo rozumět tomu, co říkal, a pustil se dveřního křídla; šinul se otvorem ven; chystal se jít za prokuristou, který se už oběma rukama směšně přidržoval zábradlí na chodbě; ale hledaje, čeho by se zachytil, ihned upadl na spoustu svých nožiček a slabě vykřikl. Sotva se to stalo, měl poprvé toho rána pocit tělesné pohody; nožičky měly pod sebou pevnou půdu; poslouchaly dokonale, jak s radostí pozoroval; jevily dokonce snahu nést ho, kam se mu zachce, a už myslel, že co chvíli se všechno trápení konečně obrátí k lepšímu. Avšak v okamžiku, kdy tu spočinul na zemi jen kousek od matky, přímo proti ní, a kolébal se utajeným pohybem, vyskočila náhle matka, ač zdánlivě byla přece zcela pohroužena do sebe, a s pažemi široce rozpřaženými, prsty od sebe, křičela: “Pomoc, proboha, pomoc!”, hlavu měla skloněnou, jako by chtěla na Řehoře líp vidět, ale v rozporu s tím pomateně utíkala pozpátku pryč; zapomněla, že za sebou má prostřený stůl; když k němu dorazila, sedla si na něj honem jako v roztržitosti; a zdálo se, že vůbec nepozoruje, že vedle ní se z převržené konvice proudem leje káva na koberec.

“Maminko, maminko,” řekl Řehoř tiše a vzhlédl k ní. Prokurista se mu na chvíli docela vytratil z mysli; zato neodolal a při pohledu na vytékající kávu několikrát naprázdno chňapl čelistmi. Z toho se matka znovu dala do křiku, utekla ze stolu a padla do náručí přibíhajícímu otci., Ale Řehoř neměl teď kdy na rodiče; prokurista byl už na schodech; s bradou na zábradlí se ještě naposledy ohlédl. Řehoř se rozběhl, aby ho pokud možno s jistotou dohonil; prokurista však musel něco tušit, neboť přeskočil několik schodů najednou a zmizel; “hú!” křičel však ještě, rozléhalo e to po celém schodišti. Bohužel tento prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo ;aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do hravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal. Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu. Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do rad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole. Jen kdyby nebylo toho otcova nesnesitelného syčení! Řehoř z toho dočista ztrácel hlavu. Už byl skoro úplně obrácen, když se, poslouchaje neustále to syčení, dokonce popletl a pootočil se zase kousek zpátky. Když však nakonec šťastně dostal hlavu před otvor dveří, ukázalo se, že má tělo příliš široké, než aby jen tak prošlo. Otci samosebou v jeho nynějším rozpoložení ani zdaleka nenapadlo otevřít třeba druhé křídlo dveří a vytvořit tak Řehořovi dostatečný průchod. Měl jedinou utkvělou myšlenku, že Řehoř musí co nejrychleji k sobě do pokoje. Nikdy by ani nesvolil k zdlouhavým přípravám, jež Řehoř potřeboval, aby se vztyčil a takto třeba prošel dveřmi. Jako by tu nebyla žádná zvláštní překážka, poháněl teď spíš Řehoře s obzvláštním rámusem kupředu; za Řehořem to už vůbec neznělo jako hlas jednoho jediného otce; teď už doopravdy přestávaly všechny žerty a Řehoř se cpal do dveří děj se co děj. Jedna strana těla se zvedla, šikmo trčel v otvoru dveří, bok měl celý rozedřený, na bílých dveřích zůstaly ohavné skvrny, brzy uvízl úplně a sám od sebe by se už nebyl dokázal pohnout, nožičky z jedné strany nahoře třaslavě visely ve vzduchu, z druhé strany byly bolestivě přitlačeny na zem – vtom dostal zezadu od otce mohutnou ránu, jež ho teď opravdu vysvobodila, a silně krváceje vletěl daleko do svého pokoje. Gůl ještě přirazila dveře, pak bylo konečně ticho.