Ostře sledované vlaky

(rychlíková souprava proměněná v nemocnici) – tam byly oči raněných německých vojáků a jako poslední jel otevřený kastalák, v němž saniteráci vysvlékali mrtvolu, jenž ji hodili na hromadu vojáků zemřelých při cestě. Potom lazaret zmizel z dohledu. Zednicek dal znamení motorové drezíně, usedl dovnitř spolu se Zdeničkou a dopravčím šéfem. Miloš ohlásil motorovou drezínu a dal znamení k odjezdu. Přednosta byl kvůli výpravčím vzteklý, a tak dupal, a dával a vyváděl (dával vinu nám, že ho nepovýšili). Mezitím na rampu vyvedli posledního býka a s rachotem zavřeli dveře. To probudilo pana přednostu. Byl stále smutný a naštvaný, až tak moc, že se svými holoubky se také najednou nekamarádil. Šel směrem ke skříni, podíval se na sváteční oblek, proběhl kanceláří a kuchyní s křikem. „Inspektorská zahrádka je v prdeli!“, křičel. Stále dokola. Když odjely vlaky a Hubička stál na perónu, byla noc. Pan přednosta byl ve své kanceláři a díval se na sebe do zrcadla (měl na sobě ten sváteční oblek). V tu přijel štolba na bílém koni a vedle sebe táhl osedlaného bělouše. Přednosta vyšel z kanceláře a štolba mu pomohl do sedla. Rozloučil se s holoubky slovy: „Hajejte moje děťátka. Já se Vám vrátím! Jen spinkejte…“ a doprovázen štolbou opouštěl stanici skrz sněhovou pláň. Výpravčí Hubička rozevřel jízdní řády a tužkou projížděl trasou. Miloš odhrnul zelenou záclonku a prodával cestujícím jízdenky na vlak. Vzpomněl si, jak ho jednou přistihl pan přednosta, že ve službě spí a celý rozzuřený to ohlásil do Hradce a Milošovi přišel brzy červený mangl. Osobní vlak vjížděl do stanice, Miloš vylezl na perón a cestující se vyhrnuli z čekárny k vlaku. Na stupátku stála Máša a podala Milošovi jablko se slovy: „Miloši, Miloši… já tě mám ráda, tak ráda, a tím vším, co se stalo jsem vinna já… už vím, jak na to… víš?“. A podala mu ještě dvě fotografie slepené k sobě – Milošovu a její. Vyptávala se ho, kdy za ní přijede a on ji slíbil, že pozítří. To už ale musel dát vlaku znamení „Vé devět“, vlak se rozjel a Máša se přitiskla k Milošovi… políbila ho. Ten ale úplně oněměl a tiše si uvědomil, že je už opravdový mužský (ohmatal se a opravdu ano). Naposled ji viděl v nemocnici, když ležel na posteli s obvázanou rukou a ona tam za ním na chvilku přišla (Vedle něj ležela také 15letá dívka, která dostala od rodičů válenky a měla z nich ohromnou radost. A tak si je v den, kdy odjížděl do Prahy – domů, vzala na sebe. Ale při cestě se její vlak srazil s náklaďákem a holčička přišla o obě nohy. Po vzbuzení z narkózy hledala jen ty válenky a chtěla je dát do skříně...). Při cestě z nemocnice se prohlížel v odrazu výkladní skříně, ale nepoznával se. V tu zahlédl toho zedníka. Toho, co ho zachránil ze spárů smrti a až teď si všiml, že to byl přestrojený Bůh! Stanicí projelo několik náklaďáků, pak i osobák… červené světlo se měnilo v zelené a naopak. Pan výpravčí Hubička chodil sem a tam pln strachu, jelikož zjistil, že o půlnoci měl přijet ostře sledovaný vlak s 28 vagóny plnými střeliva. Hleděl do tmy z perónu, zatímco Miloš myslel neustále na Mášu a na to, jaké to bude, až k „tomu“ dojde… přemýšlel jaké to je, jelikož byl pouze v jedné ženě, a to v maminčině bříšku, když ho rodila. Ejhle, paní přednostová šla do sklepa. Miloš ji chvíli sledoval a pak šel nesměle za ní, pro radu. Jeho příchodu se opravdu polekala a dál krmila husáka. Miloš jí dokázal, že je mužský (pí přednostová si dokonce šáhla, aby tomu věřila) a chtěl po ni, aby ho zaučila. Ale to odmítla, jelikož už byla dávno v přechodu a na tohle neměla ani pomyšlení. Potom se sebrala, šla do kuchyně a Miloš kráčel zpět na perón. Čím více se blížila půlnoc, tím více byl Hubička nervózní. Když hodiny odbily půlnoc, otevřely se dveře a vyšla z nich mladá žena v šedivé sukni a nesla malinký balíček. Ptala se, který z nich je Hubička a kdo je ten druhý (Miloš). Představila se jako Viktoria Freie. Avšak bylo vidět, že Hubička z té zprávy nemá radost. Miloš šel dát znamení náklaďáku, že může projet a když se vrátil, aby oznámil vedlejší stanici, balíček byl pryč. Viktoria si chtěla na chvíli zdřímnout a tak ji Miloš zavedl do přednostovy kanceláře a uložil ji na kanape. Přiznal se jí, že ještě žádnou ženu neměl a ona tomu nemohla uvěřit. Potom si přitáhla Miloše k sobě a vískala ho ve vlasech… pak už následovaly pouze Milošovy představy, jak si Viktorka vytahuje sukni, jak se vše otřásá, hřmí a burácí. Když se ale ze svého „snu“ probral, všiml si, že je to pouze nějaký nálet, nejspíše na Drážďany. V tu chvíli už projížděl stanicí náklaďák a z pole bylo vidět dva jezdce na koních. Viktorka vešla do dopravní kanceláře, upravila si podprsenku a pokračovala na perón, kde si chviličku povídala s Hubičkou a v okamžiku zmizela. Za nedlouho přijel p. přednosta a první co bylo, chvátal za svými „děťátky“, za holoubky a vítal je slovy: „Koťátka moje májový, už jsem se Vám vrátil…“. Potom vesele odkráčel do své kanceláře a vyřídil Hubičkovi pozdrav od pana knížete, jelikož na zámku se probíral také Hubičkův „průšvih“ s razítky a Zdeničkou. Všichni mu prý tiše záviděli, ale odvahu by k tomu neměli.