Ostře sledované vlaky

Ostře sledované vlaky

1. Úvod: Novela, spadající do druhé vlny válečné prozy, inspirovaná Hrabalovým

povoláním

2. Autor: narozen v roce 1914 v Brně – Židenicích, zemřel v roce 1997 když vypadl

z okna při krmení holubů v nemocnici na Bulovce
Dětství prožíval v Nymburce ( pivovar – Postřižiny), tam také absolvoval
základní a reálné gymnázium. Poté studoval na právnické fakultě v Praze, kterou
dokončil až po válce
Vystřídal mnoho povolání – číšník, výpravčí, skladník, pojišťovací agent,
dělník v ocerálnách
Po roce 1968 mu bylo zakázáno publikovat, díla vycházela v samizdatu
nebo v cizině
Díla: Postřižiny, Příliš hlučná samota, Obsluhoval jsem anglického krále,
Pábitelé…..

3. Postavy: Miloš Hrma – výpravčí, mladý hoch, který se pokusil vzít si život

Výpravčí Hubička – sukničkář, je vyšetřován kvůli mravnímu přestupku
Přednosta stanice – přísný, důsledný, ve svém volném čase se stará o
holuby
Zdenička Svatá – telegrafistka
Máša – přítelkyně Miloše, kvůli které chtěl spáchat sebevraždu,když se
jejich první pokus o milování nepovedl
Viktorie Freie – krásná Rakušanka, partyzánka, která panu Hubičkovi
donesla výbušninu

4. Obsah: Děj se odehrává na konci 2. sv. války v železniční stanici Kostomlaty. Na

začátku díla si Miloš podřeže žíly z nezdaru prvního milování s Mášou. Po pauze
se vrací zpátky, kde ho zaškoluje výpravčí Hubička, který později orazítkuje
Zdeničce Svaté zadek německými razítky a tahle aféra je poté dlouho
vyšetřovaná, jedná se o maření německých razítek, zesměšnění německého
národa. Ukázka 1 (V dopravní kanceláři bylo všecko tak, jako to bylo, než jsem
to opustil. Blok uzavírající závěry jízdních cest se pořád podobal obrovskému
aristonu nebo forbesové skříni, telegrafní stůl stál pod oknem, z kterého byla
vidět pět kilometrů dlouhá polní cesta vroubená starými jabloněmi, cesta, na
jejímž konci se třpytil zámek knížete Kinského, zámek, který dneska ráno,
když vyšlo slunce, stál až do prvního patra v mlze, takže vypadal, jako by visel
na zlatém řetězu. A na tom stole byly tři telegrafní přístroje, které před
půlstoletím vyrobila firma Siemens Halske, a tři telegrafní zápisníky. A dva
traťové telefony a tři telefony staniční pořád se propojovaly a dopravní
kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a cinkání a štěbetání telegrafů a
telefonů, jak v krámku obchodníka se zpěvavým ptactvem. U okénka do
čekárny pořád byla zelená záclonka stažená mosaznými kroužky a hned

vedle železná skříň a stroj na datumování jízdenek. Výpravčí Hubička mě
přivítal a hned řekl, že budeme sloužit spolu, že po třech měsících marodění
se musím znovu zaškolit. A potom se mne zeptal pan výpravčí, kolik je hodin,
a odhrnul rukáv z mého zápěstí, a nedíval se na hodinky, ale rovnou na jizvu
po vyhojené ráně.) Stanicí jezdily často ostře sledované vlaky, na frontu i z fronty,
vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto.
Výpravčí Hubička se dozví, že stanicí za několik dní projede další ostře sledovaný
transport naložený výbušninami. Napadne ho, že by se tento vlak dal jednoduše
vyhodit do povětří, jako to dělali v té době partyzáni. Celý plán řekne Milošovi,
který s ním souhlasí. Další den ho přijde navštívit jeho přítelkyně Máša, která mu
dá jejich společnou fotografii. Poté přichází na scénu Viktorie Frei, která donesla
balíček s časovanou bombou – ukázka 2 (A pan výpravčí Hubička, čím víc táhlo
k půlnoci, tím byl neklidnější, odprskával, zastavoval se a pořád naslouchal.
Viděl jsem, že pořád očekává, že se otevřou dveře a v nich se zjeví ruka, která
mu podá nějaké poselství nebo nějaký balíček. Když hodiny pana přednosty
bily dvanáct, povídám: „Ty hodiny ale krásně bijou.“ A otevřely se dveře
jakoby průvanem a vešla mladá ženská v rozepjatém hubertusu a byla vidět
tyrolská blůza vyšívaná zelenými dubovými ratolestmi a žaludy. Měla šedivou
sukni a bílé vlněné punčochy a polobotky s vyplazeným jazykem. Oblečená
jako pan přednosta, ale v ženském. A nesla převázaný malinký balíček.
„Bitte,“ řekla, „ich muss nach Kersko. Kersko,“ povídám, „to musíte počkat
až do rána, to je přes řeku.“ „Aber ich muss nach Kersko,“ trvala. „To je
daleko. Ke komu tam jdete?“ povídám. „Ich habe einen Freund,“ zasmála se
a ukázala na mne prstem, „sie sind Herr Fahrdienstleiter?“ „Kdepak, tady
ten…,“ povídám. „Vy jste pan výpravčí Hubička?“ optala se. „Ja,“ řekl. „A tady
tenhle?“ ukázala na mne. „Mein Freund,“ řekl výpravčí. „Miloš Hrma,“
představil jsem se. „Viktoria Freie,“ uklonila se a podala ruku. „Viktoria
Freie?“ podivil se Hubička. A já jsem věděl, že to je ta zpráva, poznal jsem to,
věděl jsem, že to Viktoria Freie je ta ruka, která podává poselství a zprávu, ale
ta zpráva zatím nepotěšila výpravčího Hubičku, spíš ještě více pobledl,
docela jej to zjevení vyvedlo z míry, viděl jsem, že nemá ani trošku touhy,
dokonce, že se té hezké ženské nepodíval ani na zadek, ani na prsa, jak míval
ve zvyku vysvlíkat ženskou očima. Miloš si potřebuje ujisti v milování, a tak se pomiluje s Viktorii Frei. Tohle ho
ujistilo v úspěchu při plánovaní protiněmecké akce. V noci vylezl na semafor viz
ukázka 3 ( Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně
pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, jak se křídlo semaforu zvedá,
zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno
mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si
zapískala, viděl jsem, jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu,
aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají